4. Kapitola

2. března 2008 v 20:25 | Electra |  Báseň mého života
Verš čtvrtý: I remember what they taught to me



Ebony šokovaně zalapala po dechu. "Přitažlivost? Řekl jste opravdu ,přitažlivost´?" - To je nemožný, neexistuje nic co by mě přimělo … NIKDY … to je prostě nemožné.
- Zapomínáš, že jsem Malfoy, Potterová. Nám se nedá odolat. Na to není třeba žádné kouzlo.
Ebony mu věnovala výhružný pohled. - Jak vidím, Malfoyi, vypadá to na krajní řešení.
"Vidím, že z toho ani jeden z vás nejste nadšení. To rozhodně chápu," pronesl Snape a kupodivu zněl jeho hlas docela pevně, i když koutky úst mu cukaly, jak přemáhal své pobavení.
"Ale nepovídejte. Mě připadá, že z toho máte velkou zábavu," utrhla se na něj Ebony, jako by to celé byla jeho vina.
"Myslím, že Severus by si nedovolil bavit se na účet mého syna, že ne drahý příteli?" Lucius pronesl slova drahý příteli stejným tónem, jakým jiní lidé říkají: Připrav se na smrt.
"Nejsem odborník na pouta," pokusil se Snape změnit téma a odvrátit tak od sebe možné nebezpečí. "Ale … jen pouta tohoto druhu obsahují takovou sílu. Silnější bývají jen pouta mezi rodinnou, ale to v tomhle případě nehrozí." Další cukání obličejových svalů přimělo Snapea předstírat záchvat kašle.
Ebony si Draca váhavě prohlížela. - Skoro bych tě měla radši za sourozence … no, rozhodně mnohem raději třeba hodně vzdáleného bratrance než …
- Ještě abych byl někdy příbuzný s nějakým Potterem, otřásl se Draco.
- Kdybychom byli příbuzní, asi bych nebyla Potterová, ty idiote, nemyslíš?
- Stejně je to děsivá myšlenka.
- To máš pravdu.
- Já mám vždycky pravdu.
- Ne, jen si myslíš, že máš vždycky pravdu. Většinou jsi úplně vedle.
- Dávej si pozor na jazyk Potterová, varoval Ebony Draco.
- Pch! Malfoyi … ušklíbla se Ebony.
"Už to dělají zase," povzdechl si Lucius rozladěně.
Snape sevřel rty. Bylo to … nepříjemné … sledovat ty dva, jak na sebe zírají a vyměňují si pohledy, jak se střídají výrazy v jejich tváří po každé poznámce, která však nikdy neopustí jejich ústa.
Probouzelo to v něm nepříjemnou zvědavost … chtěl vědět, co si ti dva povídají, i když věděl, že to nejspíš není nic důležitého.
Pak ho napadla téměř zábavná myšlenka, že ti dva svými věčnými slovními výměnami konečně nebudou obtěžovat ostatní
"Jdi do háje, Malfoyi," vyrazila ze sebe Ebony Potterová naštvaně a tentokrát už nahlas.
"Až po tobě, Potterová."
"To by stačilo," krotil je Snape.
"Myslím, že půjdu. Mám ještě nějakou práci," prohlásil Lucius a zamířil ke dveřím.
"Já už bych měl také jít. Ebony, přines mi dnešní výsledky, než půjdeš," obrátil se Snape ještě na Potterovou a vydal se za Luciusem.
"MOMENT! Teď nemůžete odejít. Potřebujeme … pomoc," volala za ním zoufale.
"Myslím, že si poradíte," ujistil ji přes rameno a dveře se za ním zavřely.

Snape a Malfoy šli chvíli mlčky po chodbě. Každý se zaobíral vlastními myšlenkami.
Nakonec už to Snape nevydržel a pohled vážně Luciusovi do očí. "Proč jsi mu to neřekl? Má právo to vědět, nemyslíš?" Dokonce jsem ti několikrát nahrál na smeč, dodal v duchu.
"Přijde na to sám .. brzy." Lucius mávl bez zájmu rukou.
Snape byl šokovaný. "Udivuje mě tvůj klid. Musím říct, že jeho volba mě překvapila." Malfoy si povzdechl.
"To je slabé slovo, Severusi. I když vím, že to nebyla až tak úplně jeho volba, pořád to nějak nemůžu strávit."
"Nevypadáš na to," neodpustil si Snape a pak už vážněji dodal: "To je, zdá se, konec vaší čisté linie."
Konečně se dostavila očekávaná reakce.
Lucius doslova vybuchl. "Salazar to vezmi! Ale je to Potterová! POTTEROVÁ! Těžko bych našel někoho méně nezávadného …"
"Něco na ní ale musí být, když si ji vybral," poznamenal Snape s předstíranou bezvýrazností.
"Tohle po mně nechtěj zkoumat," zavrčel Lucius. "Myslel jsem, že ji nenávidí."
"To si on očividně myslí také." Snape si dovolil škodolibé pousmání. "Jak dlouho může trvat, než si to uvědomí?"
Lucius pokrčil rameny. "Nevím, je teprve na začátku. Teprve vyzrál dost na to, aby mohl obdržet tohle dědictví. Nemám tušení, jak dlouho mu může trvat, než se s ním … smíří. Nemá moji disciplínu a stabilitu - bohužel. Takže to nebude tak rychlé jako u mě."
A zjevně nemá ani můj dobrý vkus, dodal téměř znechuceně v duchu.

Den pokročil. Ebony a Draco už po zbytek doby společně strávené v laboratoři neprohodili ani slovo … ani jedním možným způsobem. Oba byli příliš šokovaní a zděšení dnešními událostmi. Už to, co se stalo v noci, byl pro ně šok - a teď tohle.
Ebony odešla jako první. Draco sledoval, jak si balí věci a bez rozloučení opouští laboratoř.
Chvíli ještě stál nad nedokončeným lektvarem, ale už se nějakou chvíli nedokázal pořádně soustředit. Uložil ho tedy do nádoby, kterou zamkl ve skříni, a rovněž opustil prostory Institutu.
Neměl v plánu se vrátit ke Claire, kde by jistě narazil na Potterovou. Místo toho vlezl do prvního baru, který cestou potkal.
A to byla chyba.
Uvědomil si to hned, když zahlédl u baru přímo proti dveřím sedět známou postavu. Právě do sebe obracela asi třetí sklenku ohnivé whisky. Vedle ní seděl poněkud vychrtlý mladík s rezavými vlasy a křivým nosem a něco jí živě vykládal. Nezdálo se, že mu věnuje přílišnou pozornost.
Draco zaklel a pak se s hlubokým povzdechem vydal přímo k baru. Usadil se o několik stoliček dál.
Ebony si ho okamžitě všimla, jako by jeho přítomnost vycítila nějakým šestým smyslem, a zaškaredila se na něj.
Draco přejel odhadujícím pohledem jejího společníka. Mladík se právě zvedl a vyzval Ebony na parket. Souhlasila, a ještě než se nechala odvést, vrhla na Draca velmi ošklivý pohled.
- Moc dobrý vkus teda nemáš, Potterová, vyslal k ní Draco skrze pouto posměšnou poznámku. - Na druhou stranu, nikdo jiný by pro tebe nejspíš dobrovolně nepřišel.
"Bylo to, jako by se mi úplně splnil můj celoživotní sen," vykládal jí mezitím zrzek, "rozumíš co myslím? Cítil jsem se tak šťastný a -"
"Drž hubu!" odsekla Ebony Dracovi … a pozdě si uvědomila, že nahlas.
Zděšený zrzek nechápavě zamrkal. "Cože?"
"Promiň, to nebylo na tebe," omlouvala se rychle. "Povídej dál - říkal jsi něco o snu? Taky občas mívám sny. Většinou když spím," plácala nesmyslně.
V duchu totiž vedla jinou paralelní konverzaci a její mozek se nedokázal soustředit na obě. - Vypadni z mojí hlavy! Hned! Nejsem zvědavá na tvoje pitomý postřehy. Proč si mě vůbec všímáš? Nic ti není do toho, s kým tančím, ty jsi mě nevyzval, tak se do toho nepleť.
"Je ti dobře? Mluvíš tak divně," všiml si její tanečník a starostlivě si ji prohlížel. "A taky se tváříš tak divně. Nepřítomně. Copak ty se se mnou nebavíš?"
- Možná bych tě MĚL vyzvat k tanci, co říkáš? zasmál se Draco. Líbilo by se ti to, věř mi.
"To určitě. To bych musela být padlá na hlavu." Pak si uvědomila, že zase udělala stejnou chybu. Nevinně se usmála na zrzavého mladíka, který už úplně přestal tančit.
"Co?" dostal ze sebe a tentokrát to znělo mírně uraženě.
"Ehm … Co jsi říkal?" zamumlala Ebony.
"Myslím, že … já … moc rád jsem si s tebou zatančil, ale teď jsem si vzpomněl, že mám nějakou práci doma a musím jít, takže-"
"Takže bys mi měl uhnout z cesty."
Zrzek se otočil na Draca, jehož pravačka mu právě ostře poklepala na rameno. "Co? Ty jsi jako kdo?" podivil se.
"Její snoubenec, hlupáku, co bys řekl?" ušklíbl se Draco s přehledem.
"Snoubenec?" ozvali se Ebony a zrzek téměř současně, oba stejně překvapeným hlasem.
"Velmi žárlivý snoubenec, měl bych dodat." Draco významně pohlédl na mladíkovu ruku na Ebonyině pase a zrzek ji stáhl tak rychle, jako by se spálil.
"Já opravdu už musím jít. Těšilo mě." Potom se jako splašený rozeběhl ke dveřím baru, až se za ním ostatní hosté otáčeli.
"Co to mělo znamenat?" vyjela Ebony na Draca ostře.
"Viděla jsi jeho výraz? Zdá se, že se mi vrací moje stará pověst," prohlásil spokojeně.
"Namyšleného idiota?"
"Neodolatelného a nebezpečného," opravil ji zvýšeným hlasem. "A hned ti to dokážu."
"Pch." Ebony si naštvaně odfrkla. "S tebou bych netančila ani, kdybys byl poslední chlap na světě."
S tím se otočila a chtěla následovat zrzkova příkladu, když jí cestu zastoupil vysoký mladík. Byl snědý, tmavovlasý a zjevně hodně opilý.
"Už se ti nechce bavit se, krasotinko? Co takhle se mnou, se mnou by ses nepobavila?" zajímal se svůdným hlasem a oči mu zablýskaly.
Než se nadála, sklouzla jedna jeho ruka neomaleně na její zadek.
Ebony si znechuceně povzdechla. "Nejsem žádná krasotinka a ty ruce dej okamžitě dolů, jestli se chceš dožít zítřka!"
"A co bys mi chtěla udělat princezno?" zajímal se pobaveně a druhou rukou ji přitáhl blíž k sobě.
Ebony se za zády objevil Draco. Nemohla ho vidět, ale cítila jeho přítomnost, jako by to byl nějaký drahý výrazný parfém.
"No, Ebony, co mu uděláš," bavil se.
"Ty se ztrať," zavrčela na něj.
"Mám tě … vás …nechat o samotě?" pokračoval Draco s úšklebkem.
"Jo, to bych ti radil," ozval se opilec. "Máme tady s černovláskou nějaký plány."
"Že o tom nevím," podivila se Ebony.
"Hned tě s nimi seznámím," slíbil jí.
Vytrhla se mu. "Nemám zájem."
Ale mladík se nedal jen tak odbýt.
A byl tu ještě Draco. "Nevypadá to, že by tě chtěl jen tak nechat jít," všiml si, když ji opilcova svalnatá pravačka sevřela za předloktí.
"Snad nečekáš, že tě budu prosit o pomoc, Malfoyi," syčela Ebony a škubala sebou, aby se uvolnila z nepříjemného sevření.
"Stejně bych ti asi nepomohl. Pořád tvrdíš, jak jsi samostatná, tak se ukaž."
"Ten posměšný tón tě přijde draho, to si pamatuj," slíbila mu.
Opilý mladík, který je se zájmem pozoroval, zavrtěl hlavou. "Hele, víte, že jste divný, vy dva? Jak se hádáte jako manželé a tak," vysvětlil.
"Jsme snoubenci, znáš to," odtušila Ebony lakonicky.
Draco pozvedl obočí.
Tmavovlasý mladík ji okamžitě pustil. "Snoubenci - tak to pardón. Já nerad zasahuju do zaběhnutých vztahů. Omlouvám se, černovlásko. Ale kdybys tohohle vybledlýho sušinku pustila k vodě, dej mi vědět. A já ti ukážu, co umí pravej chlap," poradil jí a laškovně na ni mrknul.
"Spíš to ukaž jemu," kývla hlavou směrem k Dracovi a třela si přitom odkrvené předloktí. "Byla by to pro něj cenná lekce. A s tím vybledlým sušinkou jsi se trefil. Nevím, co na něm vidím."
"Vybledlý sušinka? To tě přijde draho, Potterová."
"Nepleť se mi pořád do cesty, Malfoyi. Už je to únavné." - Zvlášť, když se ti celý život pokouším vyhýbat, dodala v duchu a pozdě si uvědomila, že ji Draco slyšel skrze pouto.
Najednou se tvářil vážně a jeho ruka ji chytila za zápěstí, aby si ji přitáhl blíž a mohl se jí lépe dívat do očí. "Proto jsi byla za války ve Státech? Kvůli mně?"
Zdálo se, že váhá jestli mu má odpovědět, ale nakonec to udělala. "Po tom, co jsi mi udělal, bylo vidět tě to poslední, o co jsem stála. Poprosila jsem Harryho, aby mi tu vzpomínku vymazal. Neptal se, co se stalo, a já mu to ani nechtěla říct. Vím, že se to stalo, ale nepamatuju si podrobnosti. Jen proto jsem ti dokázala odpustit. Ale nemohla jsem s tebou mluvit. Ani tě vidět. Jen myšlenka na tebe byla …" Odmlčela se a sklopila oči. "Chci něco vědět. Chci, abys mi upřímně odpověděl," požádala ho po chvíli.
Kývl hlavou. "Ptej se."
"Když jsi mě chtěl zachránit a utéct, proč jsi mě nejdřív … proč jsi to neudělal dřív?"
"Měl jsem na tebe vztek," přiznal.
"Jen kvůli tomu?" vydechla šokovaně.
"Měl jsem vztek, protože jsem věděl, že nebudeš nikdy moje. Tak jsem si tě vzal. Abych tě měl … aspoň jednou."
Oči měla plné čiré nevíry. Jako by jeho slovům nemohla ani uvěřit. "Abys mě měl takhle? Jako nějaký kus masa? Jako hračku?"
"Nejsem na to pyšný. Ale ty sis mě vybrala," připomněl jí.
"To ano. Ale ne, abys mě znásilnil." Pohlédla mu do očí. Překvapilo ho, že v nich byly slzy. "Vybrala jsem tebe, protože jsem si myslela, že ty jediný to neuděláš."
Cítil ty vlny emocí, které k němu od ní proudily. Vztek, opovržení, hanbu a stud. Ponížení a bolest.
"Opravdu jsi mi odpustila jen proto, že už … že si to nepamatuješ?"
"Zachránil jsi mi život. Na to nemůžu nikdy zapomenout. A taky jsem doufala, že se změníš. Že ses poučil."
"Ve vězení jsem se naučil, že za všechno se musí platit. Jen nevím, jak mám zaplatit za to, co jsem udělal tobě," přiznal hořce.
"Tvoje noční můry se ti nezdají jako dostatečný trest?"
"A tys v noci přišla, abys je zahnala," uvědomil si.
Pokrčila rameny. "Nemůžeš být trestán do konce života. Minulost je minulost."
Tiše na ni zíral. Myslela to upřímně … cítil to. A z jejího nitra k němu pronikl i náznak nějakého citu, který nedokázal zprvu identifikovat. Pak se jeho oči rozšířily překvapením.
"Ty mě lituješ?" vydechl.
"Ne … soucítím s tebou. Vím, jaké to je, když tě minulost neustále pronásleduje a když platíš za to, co jsi."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama