7. Kapitola

2. března 2008 v 20:30 | Electra |  Báseň mého života
Verš sedmý: I can´t forget about the criminal I am


- Není to tvoje vina, že zemřela. Byla nemocná, Ebony.

- Ale Markus říkal … nenávidí mě kvůli tomu. Vlastně nenáviděl mě. Chtěl abych ji zachránila. Ale magie tohle nedokáže, to sám víš. Nevěřil mi to a nenáviděl mě ještě víc. Musela jsem mu vymazat a upravit paměť. Nezná mě. Ani neví, že mě kdy miloval. Ale já to vím. Já jsem na nic nezapomněla.

Draca nenapadlo nic jiného, tak ji vzal za ruku, aby ji uklidnil. Třásla se a bolest a zoufalství z ní vyzařovaly ve vlnách, které mohl snadno cítit, aniž by musel použít pouto.

- Myslela jsem, že … Chtěla jsem utéct a schovat se mezi mudly. Tam nikdo nevěděl, kdo jsem. Nikdo se o mě nezajímal jen proto, že jsem sestra Harryho. Neznali můj příběh. A Markus byl … Bylo to skoro dokonalé. Dokud jsem mu neřekla, že jsem čarodějka.

- Proč? zajímal se Draco.

- Nemohla jsem to dál tajit. Nechtěla jsem mu dál lhát a podvádět ho. Ebony se sarkasticky a hořce zasmála.

- Je to jako prokletí… Mudly děsí, kdo jsem, a kouzelníky to fascinuje. Nikoho nezajímá, jaká jsem … Nikdo se na mně nedívá jako na obyčejnou čarodějku.

- Ty jsi nikdy nebyla obyčejná

- Ale chtěla bych, povzdechla si zasněně a toužebně.

- Potterová, pohlédl na ni Draco a zavrtěl pobaveně hlavou. - Ty budeš neobyčejná za všech okolností, ale ne proto, že jsi Potterová. Prostě … těžko bys někde našla někoho potrhlejšího, tvrdohlavějšího a praštěnějšího než sebe.

- Malfoyi, podivila se a poprvé za celou dobu se usmála, - to znělo skoro jako kompliment.

- Nezvykej si, ušklíbl se Draco.

- Řekni mi, co se ti stalo s tváří? zeptal se zničehonic Draco.

Nervózně se zavrtěla. - Výbuch lektvaru, to přece víš…

- No tak, Potterová. Znám tě. Nerad to přiznávám, ale na lektvary jsi přece odborník, podotkl Draco.

- Nic ti po tom není, odsekla.

- Potterová, pokáral ji Draco, - tak pěkně nám to až doteď šlo.

Povzdechla si a podívala se mu do očí. - Nedokázala jsem se správně soustředit. Snape by mi dal nejspíš padáka, kdyby zjistil, že jsem míchala Doušek živé smrti po směru místo proti směru. A do toho tvůj mizerný otec… Ebony ztichla.

- Potterová, začal zase Draco.

- Co? zeptala se rozladěně, protože očekávala další přednášku na téma: Jak se vyjadřovat o Malfoyových.

- Měla jsi štěstí.

Chvíli bylo ticho.

- Chtěla jsem se vzdát magie, přiznala nečekaně Ebony. - Navždy.

- Vážně? podivil se upřímně. Tohle opravdu nečekal. Potterová a vzdát se magie? To bylo šílenství.

- Bylo by to jako vysvobození.

- To říkáš teď, ale přemýšlela jsi o tom vůbec? Magie už je součást tebe. Máš ji v krvi. A najednou bude pryč, ale ty budeš vždy vědět, že jsi ji měla. Myslíš, že pak prostě půjdeš a bude z tebe jen obyčejný mudla?

Draco zavrtěl hlavou. - To nikdy nebudeš. A pokud si necháš změnit paměť, ztratíš úplně všechno … přijdeš o Harryho, o přátele, o práci… Co bys vlastně dělala? Nemáš žádné mudlovské vzdělání, nemůžeš být nikdy jedním z nich.

- Díky za dokonalý rozbor, Malfoyi, ale o nic jsem se tě neprosila, zabručela.

- Tak proč jsem tady?

Pokrčila rameny a uhnula pohledem. Až v té chvíli si Draco uvědomil, jak je u ní blízko. Až v té chvíli si všiml, jak může být zvedání a klesání jejího hrudníku rozptylující. A jak dokáže její vůně naplnit jeho smysly.

- Hele, Potterová, vždycky jsem si myslel, že jsi lepší … Rozhodně bych nečekal, že se necháš rozhodit jedním blbým mudlou, který si neuvědomil, jak jsi- zarazil se ve chvíli, kdy mu došlo, jaký měl být zbytek té věty.

Sakra! Ten pohled, který mu věnovala, když se na něj obrátila.

- Jak jsem co? zeptala se napjatě téměř bez dechu.

Váhal jen okamžik. A pak místo odpovědi přitiskl Draco své rty na její. Cítil, jak v prvním chvíli celá ztuhla a pokusila se vytrhnout.

Ale byl neoblomný. Převalil se na ni, takže ji celou svou vahou tlačil k posteli a zarazil tak její pokusy o únik. Přivřenýma očima pozoroval záblesky emocí míhající se v jejích očích. Nejdřív šok a odpor … potom touha a vzrušení.

Když konečně zavřel oči, mohl je cítit skrze pouto. Ebony se jemně chvěla v jeho náruči. Horká kůže na jejích tvářích ho pálila do dlaní. Její rty byly jemné a sametově hebké.

Draco jazykem jemně zatlačil na její dolní ret a přinutil ji je otevřít. Cítil svůj vlastní zrychlený dech a zběsilý tlukot srdce mu zněl v uších. Každý nerv v jeho těle prudce a nečekaně reagoval na vlny emocí zaplavující ho přitom jemném kontaktu.

Vzápětí se pomalé doslova něžné doteky změnily ve zběsilý vášnivý boj. Draco svým jazykem horlivě prozkoumával Ebonyina ústa, setkával s jejím a v propleteném tanci bojoval o nadvládu.

Jen ta živá pulzující energie sálající z polibku ho dokázala rozpálit jako nic předtím. Zasténal, jak se snažil ovládnout tu téměř spalující touhu.

Ebonyiny paže se omotaly kolem jeho krku, prsty zapletla do jeho vlasů. A on prostě cítil … věděl, že ho chce stejně, jako on toužil po ní.

Konečně se od sebe odtrhli, protože nedostatek vzduchu začal být urgentní. Oba lapali po dechu, Draco se sklonil k Ebony a jemně se dotkl rty jejího ušního lalůčku.

Dívka tiše a roztřeseně vydechla. S tou přitažlivostí měl Snape pravdu. Draco ji hrozně přitahoval. Jako magnet. Pokaždé, když ho zahlédla, cítila vlny vzrušení korzující jejími žilami, jako by bylo součástí její krve.

A když ji líbal, měla pocit, jako by tím polibkem pronikal přímo do její duše. Jako kdyby nikdy nedokázal skončit.

A to byl právě ten problém

Měla strach. Ještě nikdy jí nikdo nebyl takhle blízko. A s tím poutem se před Dracem cítila málo chráněná. Mohl znát všechny její pocity a myšlenky. Nikdy ještě nikdo nedokázal zjistit tolik jako on. To mu nad ní dávalo neuvěřitelnou moc.

Bála se. Mohl jí ublížit jak nikdo jiný. Musela to nějak ukončit, dokud nedojde k nejhoršímu. Dokud se do něj nezamiluje.

Ale když tak ležela na posteli s hlavou na jeho rameni a nechala jeho dlouhé štíhlé prsty cuchat její vlasy, došlo jí něco ještě strašnějšího. Že i na to už je pozdě.

- Chápu, jak se musíš cítit. Dokonalá Potterová zamilovaná do zmetka jako jsem já. Do zlého krutého bezcitného bastarda.

Až v té chvíli jí došlo, že Draco slyšel každou její myšlenku. - Myslím, že musím brzy najít způsob, jak tě zablokovat, zamračila se, ale byla překvapná, protože ji to nerozzlobilo tolik, jak by čekala.

- Můžeš mě odrazit, připomněl jí.

- Nevíš, co říkáš, zasyčela, když si vybavila ten nepříjemný zážitek.

- Máš strach, že ti ublížím, ale nechceš se bránit, abys neublížila ty mě? To je směšné. Typicky nebelvírský nesmysl.

- Jen se smě,j ale já nejsem krutá a bezcitná

- Jistě, stáhl se Draco, protože ta slova ho bodla jako nůž.

Ebony se nadzvedla na lokti a pohlédla mu do tváře. - Ale to nejsi ani ty. Jen jsi prostě … trošku tvrdší než jiní. Máš se raději, než bys měl, jsi poněkud nafoukaný, občas si nevidíš ani na špičku nosu. Nejsi dokonalý … Ale kdo by chtěl dokonalého člověka?

- Ginny chtěla, povzdechl si Draco.

Chvíli bylo ticho.

- Kolik jsi jich zabil? zeptala se Ebony bez emocí v hlase.

- Tři … a věříš, že … pamatuju si každého z nich. Každá ta tvář se mi vrací. Ani neměli čas tvářit se šokovaně nebo zděšeně. V jednu chvíli stáli, v další leželi na zemi. Zabíjet hůlkou je až moc "čistá práce." Žádná krev. Prostě záblesk a konec. Ale přesto mám svým způsobem krev na rukou … jejich krev.

- Věděla jsem, že se přidáš k nám, prohlásila s přesvědčením. - Nemohl bys nás totiž zabít.

- Jak jsi to mohla vědět? divil se. - Ani já sám jsem to nejdřív nevěděl.

- Ale věděl. Neměl jsi rád zabíjení pro Voldemorta, ale bylo to snadné, když jsi oběti neznal.

- Nenáviděl jsem vás, připomněl jí Draco zbytečně.

- Ale znal jsi nás, namítla.

- Bylo to jako noční můra. Pořád se mi to vrací. Nechápu, že jste mi to dokázali odpustit.

Ebony se zamračila. - Stejně je tohle šílený. My dva … prostě nemůžeme být spolu.

- Protože jsem bývalý zločinec?

- Protože mám žárlivého bratra, který, až se dozví, že jsem si začala něco s jeho největším školním rivalem, začne nejspíš víc než jen zuřit. A taky toho rivala zabije a mě pošle do mudlovského kláštera. Pokud mě mezitím nezabije tvůj otec, dodala s kyselým úšklebkem.

- Nemusíme se jich ptát na svolení, navrhl a přejel jí prstem po čele, jak z něj odhrnoval rozcuchané vlasy.

- Fajn. Tak se vydej za Harrym a pověz mu, že ty a já … Uvidíme, co ti na to řekne.

- Myslím, že to nemusíme uspěchat, ozval se neochotně Draco. Ebony měla pravdu. Potter nebude nadšený a on se opravdu nechtěl potkat se stejným osudem jako Voldemort.

- Zbabělče, zašklebila se na něj. - Tady to vidíš. Bojíš se ho, že jo?

- Nebojím se ho, bránil se dotčeně - jenom … přece jen zabil Vodlemorta. Není dobrý ho dráždit.

Vzápětí Ebony zvážněla. - Myslím, že odejdu, prohlásila. - Když budu dost daleko, možná budeme oba schopní normálně žít a to pouto ignorovat.

- Kam bys šla? kroutil hlavou.

- Nevím. Možná domů do Států. Tony - to je můj nejlepší přítel a spolužák z Merlinovy akademie - teď dělá famfrpálového kouče na naší bývalé škole. Mohla bych tam učit lektvary, jestli toho dosavadní profesora opravdu jmenují ředitelem.

- Máš to skvěle promyšlené, uznal Draco. - Ale na něco zapomínáš.

- Na co?

- I když budeš ignorovat to pouto, jak chceš ignorovat skutečnost, že mě miluješ?

- Jak? Snadno? Sejde z očí, sejde z mysli a tohle poblouzení bude pryč.

Draco zakroutil hlavou a vzal ji za bradu, aby ji přiměl pohlédnout mu do očí. - Já jsem Malfoy, sakra! Na nás se jen tak nezapomíná. Jsme návykoví.

- To mi povídej, povzdechla si tiše.

Draco se spokojeně usmál a znovu si začal probírat jejími vlasy.- Říkala jsi něco?

- Ne.


Ebony vztekle mrštila lahvičku s lektvarem proti nejbližší zdi.

"Tohle nemá cenu," zabručela. "Ten lektvar je na nic!"

Draco pozvedl obočí nad jejím chováním a pak pohledem sklouzl k lahvičce. "Není to trochu nebezpečné, takhle s ním házet?" zeptal se Ebony.

"Nerozbitné kouzlo," odvětila pře rameno a zkoumala recept na lektvaru, který ležel před ní na pracovním stole.

"Zdá se mi to, nebo máš zase špatnou náladu?"

"Na to jsi musel použít pouto?" ušklíbla se.

Draco chtěl něco odseknout, ale z chodby se ozval zvýšený hlas Severuse Snapea.

"Co si myslíte, že děláte?" křičel na někoho tónem, který slyšel Draco naposledy, když mu Seville Longbottom propálil do hábitu díru.

Dveře do laboratoře se rozlétly a dovnitř vpadlo několik neznámých kouzelníků. Draco poznal ministerské hábity. Ebony si jich zjevně nevšimla, protože na muže okamžitě vyjela: "Co se děje? Co tu chcete? Tady se pracuje."

Jeden z kouzelníků předstoupil dopředu, zatímco se dveřmi dovnitř procpal i Snape s Luciusem. "Jsem William Delgas a vedu tuto kontrolu, která byla pověřená ministerstvem kouzel, aby prověřila váš Institut. Máme podezření, že tu provádíte nepovolný a nebezpečný výzkum."

"Spolupracujeme s odborem záhad," namítl Snape ostře. "Ti vědí, jaké výzkumy u nás probíhají."

"Pan ministr osobně nás požádal, abychom tu provedli kontrolu. Jednáme na jeho rozkaz," informoval je Delgas.

Ebony se mračila a rty měla pevně sevřené, zatímco kontrola prolézala její laboratoř a vyptávala se na každý objevený lektvar. Díky poutu mohl Draco cítit, že její sebekontrola visí na vlásku.

- Ani slovo. Nech je udělat, co musí.

- Já nejsem hloupá.

- To netvrdím. Ale vy Nebelvírští máte ve zvyku dřív jednat, než myslet.

Konečně byla prohlídka u konce a úředníci se shromáždili ve vstupní hale.

"Takže?" zeptal se Lucius chladně.

"Nenašli jsme nic závadného," oznámil jim Delgas.

"To jsme vám mohli říct na začátku a ušetřit vám práci," neudržela se Ebony.

Delgas ji probodl nehezkým pohledem. "Jen nebuďte tak sebevědomá, slečno Potterová. To neznamená, že máte vyhráno."

"Co tím myslíte?" zeptal se Draco a dokázal udržet stejně chladný tón jako jeho otec.

Delgas se ušklíbl. Zjevně se celou záležitostí nadmíru bavil. "Ministerstvo uvažuje o tom, že vašemu Institutu zakáže činnost. Zítra se kvůli tomu sejde zvláštní rada. Může se stát, že si vás v dalších dnech všechny předvolají k jednání."

Přejel je všechny pohledem a na tváři mu ulpěl výraz velké důležitosti. "Teď půjdeme, ale není vyloučené, že se vrátíme. Zatím sbohem."

Nikdo jim neodpověděl, když opouštěli halu. Když byli pryč, všichni čtyři si vyměnili pohledy.

Draco promluvil jako první. "Giny o tom mluvila."

"O tom, že nás chce ministerstvo zavřít?" zajímalo Severuse.

Draco přikývl.

"Výborně. Zdá se, že máme opravdu problém," zabručel Snape nevrle.

"Myslím, že je to moje vina," povzdechl si Draco. "Odešel jsem z ministerstva a začal pracovat tady. Tím jsem sem přitáhl zbytečně velkou pozornost."

"Musíme si promluvit s ministrem. Osobně. A přesvědčit ho," navrhl Severus řešení.

"Ale kdo z nás tam půjde?" zajímalo Ebony.

Následovala další výměna pohledů.

"Nemyslím si, že by byl Arthur Weasley zvědavý na to, co mu zrovna já chci sdělit," začal zamítavě Lucius Malfoy.

"Na mě je naštvaný kvůli Ginny, neměl bych ho provokovat," připustil Draco.

"Seve?" obrátil se na Snapea.

Starší muž zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale poslední dobou s ním mám velmi špatné vztahy."

Všichni muži se po jeho slovech obrátili na poslední zbývající osobu.

"Cože? Já?" zamračila se Ebony a zavrtěla vehementně hlavou.

"Hele, Potterová, vím, že ti vadí, když tě někdo bere jen podle tvého příjemní, ale tentokrát by se nám mohlo hodit," pokusil se ji Draco přesvědčit.

"Do tohohle mě nenuťte, prosím," bránila se.

"Můžeme to rozhodnout demokratickým hlasováním," navrhl Draco s úšklebkem a rozhlédl se po ostatních. "Kdo je pro Ebony?"

Trojice paží naznačila nesmlouvavě souhlas. Ebony zasténala.

"No, zdá se, že máme vítěze," zasmál se Draco.

Ebony ho probodla rozzlobeným pohledem. "K čertu s váma!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama