5. Dobrý skutek bude po zásluze potrestán! 1/2

10. května 2008 v 15:25 |  Navždy...
Tak se zase po hodně dlouhé době ozývám! Sorry, lidičkové, ale já nemám čas... Vypracovávám bráchovi maturitní otázky z češtiny a už mi to leze i ušima! Obdivuji všechny, co už odmaturovali! A dokud bratr neodmaturuje (jsem z toho hrozně nervní!), tak budu psát pomalu a málo! Pardon!
Tak tady je kapitolka k Navždy... Je věnovaná barboře (snad je to dobře), protože si o ni řekla :)). Snad se bude líbit.

5.Dobrý skutek bude po zásluze potrestán!
"Proč tě Evansová vraždí pohledem, Sero?" zeptal se zaujatě Sirius u snídaně prvního školního dne. Měl pravdu. Obvykle mile se chovající školní kráska Lily Evansová, teď pronikavýma zelenýma očima probodávala snídající hnědovlásku. Sera se zazubila.
"To neřeš," usmála se na Siriuse. "Dívčí závist a žárlivost dělá zázraky," dodala tajemně a vrhla významný pohled na Jamese, ale ani nedoufala, že jim to dojde. Přece jen to byli kluci (Omlouvám se, chlapecké populaci, ale já si nemůžu pomoct J).
"Slečno Williamsová, tady jsou rozvrhy sedmého ročníku Nebelvíru. Rozdejte je, prosím, mezi své spolužáky," Požádala ji McGonagallová. Dívka se nepřívětivě zaksichtila na kusy pergamenu, které teď držela v ruce,a le udělala co jí přísná, ale milá profesorka nařídila. Sera měla profesorku přeměňování a ředitelku jejich koleje ráda, stejně jako zbytek Pobertů. Často jim totiž odpustila nějaký ten žertík při hodinách Přeměňování a před ředitelem nad nimi držela ochranou ruku. Nebýt jí vyletěli z Bradavic už v prvním ročníku.
"Dávej pozor, Williamsová!" obořila se na ni Lily, když do ní Sera omylem drkla, protože přes ni podávala rozvrh Christianě.
"Pro tebe všechno, Evansová," usmála se na ni sladce Serena,a le v duchu rusovlásce pořádně peprně nadávala. "Tady máš rozvrh," podala jí ho a dala si záležet na tom, aby do dívku znovu "omylem" strčila.
"Sakra, ta je snad den ode dne nepříjemnější a nepříjemnější," ulevila si vztekle Sera, když konečně dosedla ke svým přátelům, aby mohla dojíst zbytek snídaně.
"No comment," zahuhlal James s plnou pusou a inkasoval za to několik překvapených pohledů, Mysleli si, že se jí bude zastávat jako obvykle, ale v tuhle chvíli to vypadalo, že svoje prohlášení bere opravdu vážně.
"To se mi snad zdá…" vydechl naoko zoufale Sirius, když pohlédl, jako první z jejich pětice, na nový rozvrh. Remus ho napodobil a s nechutí vyprskl dýňový džus, co měl zrovna v ústech.
"Co je?" nechápal James.
"První hodina…" odmlčel se dramaticky Petr a nepřestával zírat na kus pergamenu. "… Lektvary." Dokončil myšlenku. "Se Zmijozelem," dodal s úšklebkem.
"Ale ne," zasténali nastejno James a Sera.
"To nám ten Brumbál snad dělá naschvál," povzdechl si Sirius, ale vzápětí nadskočil skoro metr do vzduchu, když se za ním ozval hlas ředitele školy.
"Nic nedělám naschvál, pane Blacku," opravil ho a poté Brumbál s pobaveným úšklebkem odkráčel ven z Velké síně. (A/N: Sorry, ale já si to nemohla odpustit :D) Pobertové za ním chvíli nevěřícně zírali, ale pak se dali do ohlušujícího smíchu.
***
"Výborně, slečno Williamsová!" vykřikl radostně Křiklan při obvyklé obchůzce mezi studenty. Když se zastavil u naší pětice, doslova se rozplýval nad jejich výtvory. Obzvlášť teda u Siriuse a Sereny.
"Výborně, pane Blacku," zahlaholil na celé sklepení a vůbec si nevšímal vražedného pohledu, kterým ho černovlasý aristokrat proklál. Pak popošel zase dále. Neomylně mířil jeho oblíbené přední lavici, kde sedávala Lily Evansová a Severus Snape. Dva geniální mozky na lektvary.
"Ještě jednou řekne výborně," procedil skrze sevřené zuby naštvaně Sirius a Sera ho ochotně doplnila.
"Tak mu vymaluju celej kabinet na růžovou," dodala výhružně a nebezpečným pohledem sledovala profesora lektvarů. Sirius souhlasně přikyvoval, zatímco zbytek Pobertovské party měl co dělat, aby nevybuchl smíchy tak nahlas, že by zbořili sklepení.
"Čemu se tlemíte?" obořila se na ně Serena a ještě víc je tím rozesmála. Remus už potlačovaným smíchem začínal pomalu, ale jistě modrat a James křečovitě svíral desku lavice až mu zbělaly prsty.
"Puberťáci," poznamenal Sirius a Serena jen souhlasně protočila oči. Teď už to ti tři nevydrželi a začali se na celou sklepní učebnu zplna hrdla smát. Jejich spolužáci se po nich zvědavě otáčeli a dokonce i jim začali cukat koutky, protože pohled na Jamese, jak mu tečou slzy smíchu a na Serenu, která točením prstu u spánku, dávala najevo, co si myslí, byl vážně úžasný.
"Uklidněte se, prosím," pištěl za katedrou Křiklan, ale nebylo mu to nic platné. Jeho snaze se smáli čím, dál víc a nikdo nedával pozor na lektvary. Tedy, skoro nikdo. Snape se snažil využít nastalé situace k pomstě na té malé šmejdce, jak ji v duchu nazýval. Jelikož lektvary byly předmět v němž naprosto excelovat, věděl, co se stále, když do dokrvovacího lektvaru, který vytvářeli, hodí při třetí fázi výroby, kořen asfodelu. A také to udělal. Nepočítal však s hbitostí nebelvírského chytače, Jamese Pottera, který když sledoval svou lásku Lily Evansovou, zahlédl pohyb od Severuse.
"Tohle se ti nepovede, Srabusi," zasyčel si pro sebe, když měl ruku necelý palec nad bublajícím lektvarem a svíral v ní kořen asfodelu. Netušil, co by to s lektvarem udělalo, ale tušil, že nic dobrého. "Tak to vyzkoušíme," uchechtl se. "Jak se říká, škola hrou," A pak James vymrštil ruku s rostlinou a ta, k Severusovu zděšení, přistála přímo v kotlíku pomstychtivého zmijozeláka.
PRÁSK! Sklepení se otřáslo v ohromném výbuchu. Všichni v tu chvíli jen čekali, kdy se na ně začnou řítit stěny a padat strop. Nic takového se však nestalo, jen k kotlíku Severuse Snapea začali rychle vyletovat zářivé bubliny. Jenže ty způsobovaly, že všechno čeho se dotkly, měnilo barvu na zářivě fialovou. Všichni v okolí dvou metrů od Snapea vypadali vskutku impozantně, ale to jim nezabránilo už v druhém výbuchu smíchu toho dne.
"Pane Snapee! Co jste proboha dělal?" vyjekl zděšeně Křiklan a na jeho smaragdově zeleném hábitu se fialové skvrny vážně vyjímaly. Snape jen něco nesrozumitelně zamumlal a pak zpod hábitu vytáhl malou lahvičku. Kouzlem já rozmnožil, a pak lahvičky rozdal mezi lektvarem zasaženými spolužáky. Nějakým záhadným způsobem se mu dokonale povedlo vynechat všechny Poberty. Ne, že by to bylo potřeba, protože nikdo z nich nebyl zasažený, až na Serenu, která měla malý fialový flíček na pravé tváři.
"Já toho Snapea asi uškrtím! Vykuchám! Oběsím! Rozcupuju na takhle malinkatý kousky!" vyhrožovala Sera vztekle cestou ze sklepení a naštvaně si mnula tvář, jako by doufala, že tím skvrnku odstraní.
"Počkej, něco zkusím," zastavil Remus její výlev a otočil si ji čelem k sobě. Sera se nedůvěřivě podívala na jeho hůlku.
"Je to bezpečné?"
"Ne míň než madame Pomfreyová," ušklíbl se zlomyslně, ale pak zvážněl. Nikdy to kouzlo nezkoušel, a tak se bál, aby nic nezkazil. Zamumlal zaklínadlo a s potěšením sledoval, jak fialová barva z dívčiny tváře mizí. "Paráda," zajásal a Sera jen dotekem zkoušela účinek jeho kouzla. Samozřejmě pouze dotekem na nic nepřišla.
"Povedlo se to?" zeptala se nejistě.
"Samozřejmě, co si o mně myslíš?" odsekl naoko pohoršeně Remus, ale v očích se mu pobaveně zablesklo.
"Jen to nejlepší. Nějaké vedlejší účinky?" Sirius se uchechtl.
"Pokud nepočítáš tu třetí ruku na zádech, dlouhej chlupatej ocas a obočí narůžovo, tak ne," oznámil jí pobaveně.
"Ha ha ha, tak jsme se zasmáli," protočila oči Sera. "Ale stejně toho Snapea vykuchám! Uškvařím na vroucím oleji! Zastřelím vzduchovkou! Proměním na švába rozšlápnu!" Sirius se rozesmál a přátelsky rozzuřenou hnědovlásku objal kolem ramen.
"Sero, víš, proč tě mám tak rád?" zeptal se konverzačním tónem. Jen nechápavě a překvapeně nazdvihla obočí. "Protože umíš úžasně vyhrožovat," vysvětlil pobaveně.
"Ty!" vyprskla Sera pobaveně a jemně ho bouchla do prsou.
"Ano, já!" vypnul hruď hrdě a rozesmál se. "A teď už prosím vás, pojďte na oběd. Umírám hlady," zasténal hraně a rozesmál tím ostatní. Sera se výjimečně nijak nesnažila vykroutit z jeho objetí a ještě ho hravě chytla kolem pasu. Sirius cítil, jak vedle něj bublá potlačovaným smíchem, když kolem nich prošla nějaká dívka a vraždila ji pohledem. Sirius se tomu vůbec nedivil, sám měl chuť se začít z plna hrdla smát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivi Ivi | Web | 10. května 2008 v 15:35 | Reagovat

A já umírám nad černovlasým aristokratem....

2 Tereza Tereza | Web | 11. května 2008 v 14:30 | Reagovat

zapoměla

3 Tereza Tereza | Web | 11. května 2008 v 14:30 | Reagovat

si

4 Tereza Tereza | Web | 11. května 2008 v 14:30 | Reagovat

ho

5 Tereza Tereza | Web | 11. května 2008 v 14:31 | Reagovat

upálit :-)))

6 Tereza Tereza | Web | 11. května 2008 v 14:31 | Reagovat

stačí nebo jich mam vytvořit víc???

7 Máka Máka | E-mail | 12. května 2008 v 16:17 | Reagovat

To je žůžo, přátelé nad přátelé:):):)

8 Amy leeeee Amy leeeee | Web | 31. května 2008 v 9:33 | Reagovat

sqelý upe senzační tahle kapitolovka je naprosto užasnáááá

9 Kattie Kattie | Web | 19. června 2008 v 9:38 | Reagovat

Tak abys měla to magické číslo...

10 Kattie Kattie | Web | 19. června 2008 v 9:39 | Reagovat

Deséét komentářů xD Jinak boží dîlek ! (-:

11 Nikol Nikol | E-mail | Web | 21. března 2009 v 15:25 | Reagovat

Božeeeee, to je na zabití! žeru to snad víc než královnu povídek Blanch!

12 GVKB GVKB | E-mail | Web | 12. března 2014 v 21:13 | Reagovat

Proč je heslo „Za dobrotu na žebrotu“ tak oblíbené? Nebo „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“? Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života? Když jde člověk po ulici, naráží při nejlepším jen na otupělou ignoraci, v horším případně na agresivní hloupost. Když nás někdo venku jen tak osloví, byť by jeho záměr byl zcela nevinný, jako třeba zeptat se na to, kolik je hodin, automaticky přeskočíme do obranného režimu a už si připravujeme možný protiútok. O ochotě prodavaček, číšníků a třeba ještě doktorů ani nemluvě. A pokud je na nás někdo někde opravdu milý, okamžitě (a bohužel právem) očekáváme nějaký háček, nějakou levou. Peníze zkorumpovaly většinu lidí, kteří nasáli jejich vůni, a ti, co je nemají, se po nich pachtí nebo je alespoň hořce závidí těm, co je mají.
Nejúspěšnější v dnešní společnosti jsou bezpáteřní svině s ostrými lokty, a nebo vychcánkové, kteří se sice tváří, že jim na penězích nezáleží, ale každý jejich krok a každý jejich čin je spočítán a naplánován tak, aby jim pomohl k více penězům, případně příležitostem, jak je získat. I lidé, kterým na penězích tak nezáleží, ale chtějí se vyšplhat výš v tom, co dělají a co je baví, jsou nuceni hrát hru vlezdoprdelství, dopostelílezení a úsměvné bezohlednosti. Tak jako v dávných časech byli na vrcholu opravdu ti, co něco uměli, a jejich umění, práce a píle je vynesly na vrchol, tak dnes jsou na vrcholu ti, co jednoduše umí dobře lézt vzhůru. Je jich tolik a jsou tak agresivní, že ten, kdo chce jít stejným směrem jako oni, se buď musí přizpůsobit (jsi-li v Říme, chovej se jako Římané), nebo ho za chvíli skopnou, případně těm nad nimi se nebude líbit, a tak ho nepustí dál.
Jen velmi velmi zřídka narážíme v různých oblastech na lidi, kteří si udrželi čistou nezištnou dobrotu a už z jejich očí je vidět jejich ochota pomoct a udělat dobře svoji práci, aniž by tato ochota byla poháněna pouze vidinou odměny. O tom, že to takoví lidé mají v životě mnohem těžší než ti zmiňovaní vychcánkové a bezpáteřníci, není pochyb. To je bohužel holá skutečnost dnešní společnosti – kdo je hodný, poctivý a upřímný, má to mnohem těžší než ten, kdo není. Ale teď se dostáváme k tomu velkému ALE! Lidé zapomněli to, co nás učily pohádky a co ještě hodné babičky a dědové vštěpovali svým vnukům a vnučkám: buď dobrým člověkem, protože jak zaseješ, tak sklidíš. S poctivostí nejdál dojdeš. – A dojdeš? Dojdeš! Možná ne na ministerstvu, v modelingu nebo v tvojí stávající firmě, ale v životě, na kterém opravdu záleží, ano. Až jednou tvoje tělo vypoví službu a ty půjdeš zpět, odkud jsi přišel, byl-li jsi poctivý, půjdeš daleko a vysoko. Byl-li jsi zmrdík, daleko se nedostaneš.
V naší společnosti se věří, že to, co ti neprokážou, jsi neudělal, a že to, co jsi udělal, ale není vidět, jako bys neudělal. To, že naše současná společnost ztratila zábrany a morálku, neznamená zdaleka, že jí ztratil i duchovní svět, z kterého jsme vzešli a který s naprosto dokonalou přesností řídí a udržuje náš svět v pohybu. Ve vesmíru, jehož jsme součástí, se zákony nikdy nemění. Z pohledu našeho starého vesmíru, je naše společnost jenom blboučké rozjívené děcko, které si myslí, že může cokoliv, protože se ještě dostatečně nespálilo nebo si nenatlouklo. Možná že vesmírné zákony nefungují s takovou rychlostí, na jakou jsme si v životě zvykli, ale fungují stoprocentně a neodvratně. Možná se nám jeví, že ten či onen žije roky nepoctivým životem, obírá ostatní a uzurpuje na nich ve svůj vlastní prospěch, aniž by se mu kdy přihodilo cokoliv špatného. Ale vidíte snad do duše takového člověka? Víte, jak takový člověk spí?
Co ho pronásleduje ve snech, jaké nemoci se pomalu ale jistě tvoří v jeho těle a jaká budoucnost se pro něj připravuje? Navíc podle moudrých a zkušených duchovních učitelů platí jedna věc: čím je člověk nižší a přízemnější, tím pomaleji se na něm projevují zákony karmy, avšak tím hrubší a vehementnější je jejich dopad ve chvíli, kdy konečně udeří. Dnes a denně vídáme v médiích srdceryvné příběhy „nevinných“ lidí, které stihla velká tragédie nebo utrpení, a hřmíme plni pobouření se vztyčenou pěstí k nebi dotazujíce se „Kde byl Bůh, když se těmto lidem dělo bezpráví? Kde byli andělé, když se na nich páchala zvěrstva? Kdyby existovala spravedlnost, tak by se tohle nikdy nestalo“ atd. Kdybychom jenom viděli, co dnešní nevinné oběti páchaly v minulých existencích, kolik zla, utrpení a bolesti způsobily. Kdybychom to všechno viděli a věděli, ušetřili bychom si dech a s tichou pokorou bychom vzdávali respekt Inteligenci, která řídí náš svět.
Tím samozřejmě v žádném případně nenaznačuji, aby se lidé odvraceli od trpících s výmluvou, že si to stejně zaslouží. Jen chci připomenout, že pokud něčemu nerozumíme, neznamená to ještě, že zatím se skrývají hluboký smysl a spletité souvislosti. Je mnoho lidí, kteří jsou dobří a hodní, ale bojí se to projevit. Zkušenosti je naučily, že světská spravedlnost ne vždy oplácí dobro dobrem, a tak se radši stáhli a stali se z nich neteční pozorovatelé, kteří se raději nezapojují, aby nedostali přes prsty. Ale copak to v nějaké pohádce mělo kdy dobro snadné? Dobru vždycky odporovalo zlo a kladlo mu překážky! Zlým pohádkovým postavám šel vždy osud na první pohled na ruku, zatímco těm dobrým házel klacky pod nohy. Ale na konci? Na konci bylo zlo vždy potrestáno a dobro odměněno. Drtivá většina lidí se nad pohádkami usměje a s lehce arogantním nádechem dodá, že realita bohužel není pohádka. Ale opravdu ne? Jen hlupáci věří, že pohádky si někdo vymyslel, aby zabavil děti.
Pohádky jsou plné nadčasových lidských příběhů o životních zákonech a souvislostech. Proto se uchovaly tak dlouho, aby nám i v nejtemnějších dobách připomínaly pravdy, na které nesmíme nikdy nezapomenout. Nebuďme jen pasivními pozorovateli a konejme dobro tak, jak nejlépe dovedeme. Nemělo by to být plánované a mechanické dělání dobrých skutků. Není důležité, co uděláme, ale jak to uděláme, a s jakým přístupem. Cokoliv uděláme upřímně a ze srdce, nese v sobě paprsky světla a vibrace dobra, i kdyby to byla jen bramborová polívka. Vstoupíme-li do nového dne připraveni udělat něco dobrého, naskytne-li se příležitost, můžeme si být skoro jisti, že se naskytne. Musíme mít ale oči otevřené a dívat se jimi ven!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama