6. Temná doba?

19. května 2008 v 22:49 | Tagryjka |  Navždy...
Haha, a jsem tu zas! Ten nadpis mě vážně děsí, jako celá tahle kapitola, ale mám v poslední době takovou pochmurnou náladu a odráží se to i tady. Tak snad se vám to bude alespoň trochu líbit...
Vaše Tagryjka...
P.S. Moc a moc vás prosím o komentáře ke kapitole k KV? a o vaše názory k tomu článku k NNN... Amoc mě poteší i komenty k téhle kapitolce...
P.P.S. A ještě varování: Nečetla jsem to po sobě, takže bacha...

6. Temná doba?
Serena seděla u krbu v Nebelvírské společenské místnosti společně s ostatními Poberty. Jen zírala do plamenů a vypadala naprosto nepřítomně, zatímco kluci si vy stolečku vypracovávali domácí úkoly, kterých se jim za školní týden nahromadilo vážně hodně. Ne, že by je Sera už měla hotové, ale zastávala názor, že úkoly se mají opisovat a vždycky se našel někdo, kdo se nad ní slitoval a dal jí je. Většinou to byl Remus, kterého ukecala svýma "smutnýma psíma" očima, jež jí šly vážně dobře.
Seře se v hlavě neustále přehrával rozhovor s profesorkou McGonagallovou na školním trestu, který měla již před třemi týdny, ale pořád jí nešel z myšlenek.
Trest nebyl ani tak hrozný, měla pouze opisovat vzorové eseje do hodin Přeměňování. Profesorka seděla za svým pracovním stolem, opravovala písemné práce třetího ročníku a koutkem oka neustále sledovala dívku plnící školní trest. Najednou zástupkyně ředitele zničehožnic promluvila.
"Měla byste se, slečno Williamsová, zamyslet nad svým chováním. Už jste skoro dospělá, a proto byste se tak měla chovat. Jste inteligentní dívka, ale příliš mnoho času trávíte s panem Blackem a Potterem," povzdechla si profesorka a Serena zaraženě vzhlédla od pergamenů.
"Jsou to mí přátelé a ti jsou pro mě důležití," namítla.
"To já vím a neberu vám to. Jen chci, abyste se v této době chovala úměrně svému věku a inteligenci,"
"Této době?" zopakovala překvapeně a nechápavě Sera.
"Neříkejte, že Vám, slečno, unikly všechny ty odstrašující zprávy v Denním Věštci. Musela jste si všimnout, co se venku děje. A navíc jste z kouzelnické rodiny," vysvětlovala trpělivě starší čarodějka.
"Myslíte, že bude válka?" zeptala se Sera bez obalu a v očích se jí mihnul strach z odpovědi. Bála se kladné. Věděla, že tím by musely skončit všechny jejich žertíky, protože tohle už byla vážná věc. A ona to chápala.
"Nevím," povzdechla si profesorka a promnula si unavené oči. "Asi ano," odpověděla nakonec smutnou pravdu a Seře zatrnulo.
"Přece nemůže jeden člověk rozpoutat takovou hrůzu," vyhrkla Serena zděšeně.
"Už to není jeden člověk, slečno Williamsová," opravila ji s povzdechem McGonagallová. "Váš trest tímto skončil, slečno. Dobrou noc," rozloučila se profesorka a dal tím jasně najevo, že debata končí. V tu chvíli ji zamrzelo, že to všechno dívce řekla. Neměla by o tom mluvit se studenty, ale věděla, že Sera je rozumná dívka a pochopí to.
"Sero? Sero? Hnědoočko (já vim, že je to děsný, ale nic lepšího mě nenapadlo)!" mával jí někdo před očima rukou. Rychle zamrkala a soustředila se na tvář před sebou. Byl to Sirius.
"už vnímáš?" zeptal se pobaveně. Apaticky mu otázku odkývala. Pak se rozhlédla po společence a uvědomila si, že už musí být docela pozdě večer. Celá místnost byla skoro vylidněná až na pár lidí posedávajících v křeslech u oken a na ně čtyři v křeslech u krbu. Vtom si to uvědomila.
"Kde je Remus?" zeptala se zmateně a koukala na prázdné křeslo hned vedle sebe. Sirius s Jamesem se rozchechtali a ona na ně jen nechápavě koukala.
"ty jsi mimo, viď, zlato?" usmál se na ni Sirius a stěží potlačoval smích.
"Neříkej mi zlato," okřikla ho naoko pobouřeně. "A kde je ten Remus?" zopakovala svou otázku.
"No přece s Pomfreyovou. Už šli v Vrbě mlátičce," povzdychl si James, když si vzpomněl, jak moc musí jeho přítel, každý měsíc trpět.
"Tak na co čekáme?" vyděsila se Sera a už se rychle zvedala z pohodlného křesla a se svými přáteli za zády mířila ven z nebelvírské věže.
"Pro tvou informaci, se čekalo na tebe," zašklebil se na ni James, ale Sera na oplátku nic neřekla, přestože měla na jazyku peprnou odpověď, a spěchala s ostatními po schodech dolů k hlavní bráně, jež vedla na školní pozemky, přes které se museli dostat k jejich kamarádovi.
"Pospěšte si! Už je skoro půlnoc!" křiknul James a co nejrychleji otevíral bránu. Jako každý úplněk byl vděčný Filchovi a jeho skoro chorobné pečlivosti, co se úklidu týče. Díky tomu totiž křídla brány nevrzala a žádným zvukem neupozornila na to, že se po večerce snaží nějací studenti dostat na školní pozemky.
"Makejte!" pobízel je Sirius docela zbytečně, protože všichni čtyři se co největší rychlostí řítili k nebezpečné vrbě mlátičce. Jamesovi, Siriusovi a Sereně by se samozřejmě lépe běželo ve zvěromágské podobě, ale ze solidarity k Červíčkově krysí formě se nepřeměnili.
"Tak jdeme na to!" vykřikl Petr a v mžiku s proměnil na krysu. Hbitostí sobě vlastní se prodral mezi útočícími větvemi mlátivé vrby a jedním skokem se dotkl suku na kmeni stromu. Nebezpečný strom znehybněl a odhalil tak u svých kořenů otvor, který byl skupince Pobertů více než známý. V následujícím okamžiku už tam nestáli čtyři udýchaní studenti, ale velký jelen, mohutný, černý pes a černočerná puma, která skoro splývala s temnou nocí, jež panovala kolem hradu.
Všechna čtyři zvířata vklouzla do tajné chodby vedoucí do údajně nejstrašidelnějšího domu v Británii, ale jeho tajemství znali pouze oni, Brumbál, madame Pomfreyová a profesorka McGonagallová. A vlastně i díky Siriusově pitomosti i Severus Snape.
Sera musela obdivovat Jamesovu šikovnost, protože nikdy nepochopila, jak se dokáže při své velikosti a ještě ke všemu s parohy dostat úzkým otvorem pod Vrbu.
Sakra, už jsme tam měli být, kdybych jen nezdržovala, sakra, klela v duchu Serena a běžela, co nejrychleji mohla chodbou. Konečně uviděla, jak se v tunelu začíná projasňovat a i prostor mezi stěnami se začíná zužovat. Už byli u Chroptící chýše.
Doufám, že madame Pomfreyová nezapomněla na ten lektvar, prolétlo Jamesovi hlavou, když uslyšel vlkodlačí bolestný sten, okamžitě následovaný zuřivým, táhlým zavytím. Když se konečně dostali ke svému kamarádovi, byl už Remus naplno přeměněný a vypadal neobvykle zuřivě. Sirius si na první pohled všiml rozdrásaného křesla, které Remus stihl zničit ještě než přišli.
Tohle nevypadá dobře, to vůůůbec nevypadá dobře, pomyslela si zděšeně Serena, ve chvíli, kdy ji vlkodlak doslova propíchl pohledem toužícím po krvi. Většinou ho přítomnost zvířat uklidňovala, ale tentokrát se zdálo, že ho ještě více rozběsnili.
Krucifix, on neměl ten lektvar! Prolétlo Siriusovi hlavou a nakročil si to ke zběsilému vlkodlakovi. Doufal, že ho tím maličko zklidní, ale byl to naopak naprosto neprozíravý krok. Vlkodlak se napřáhl a ohromnou tlapou medvědu podobného psa odhodil na dřevěnou stěnu chýše.
Siriusi! Zaječela Sera v duchu a jen zděšeným pohledem sledovala, jak se její přítel ve zvěromágské podobě zvedá z podlahy s bolestným kňučením. Přeměněný Remus, kterého ovládaly zvířecí pudy a zběsilost vlkodlaka, pomalu přešel k psovi a napřáhl znovu mohutnou tlapu. Úder nedokončil, protože mu jí zachytil James a pomocí rozvětvených parohů ho odhodil dál od nich. Nepomohlo to, protože vlkodlak zavětřil čerstvou krev, která Siriusovi řinula z čerstvých ran, a vrhnul se po svém příteli. Než stačil kdokoli jakkoli zareagovat, Sirius odletěl již podruhé tohoto večera na stěnu a zmohl se jen a pouze na bolestné zakňučení. Velký jelen a puma už na nic nečekali a přimáčkli vší silou, kterou v sobě v tu chvíli našli, vlkodlaka ke stěně. Petr bohužel při své velikosti nemohl nijak pomoci, ale ostražitě čekal na nějakou příležitost. Svými ostrými zoubky dokázal i pěkně zranit občas tak ostatním velice dobře pomohl.
Serena nechápala, co se to dnes s Remusem děje, ale snažila se ho udržet, jak nejlépe mohla. Najednou se vlkodlak zmohl na prudkou obranu a jedním mávnutím tlapy, Remus ublížil svému nejlepšímu příteli. I James si dnes vyzkoušel let na stěnu, ale jeho na rozdíl od Siria zdobila obrovská rozšklebená rána, která se mu táhla od tváře až skoro k břichu. Vypadalo to vážně děsivě a Seře se začaly do očí tlačit slzy. Musela se o vlkodlaka opřít sama a vší silou. I Petr přispěl svým dílem a použil ostré krysí zoubky. Kousl Remuse přímo do paty. Sera mu za to byla vděčná, i přestože museli ubližovat kamarádovi, protože to vlkodlakovi znesnadnilo pohyb a jí usnadnilo práci. Jenže přeměněný Remus se stále vzpíral a už měla i obavy, že jí uteče a vrhne se na Jamese a Siriuse. A tak přistoupila ke krajnímu řešení. Vytáhla dlouhé ostré drápy a veškerou silou, kterou v sobě našla sekla Remuse prudce do stehna. Vlkodlak se v tu chvíli stočil do klubíčka jako zděšený malý vlk a začal si lízat ránu. Sera si oddechla a spustila se unaveně na všechny čtyři. Hryzalo jí svědomí, že mu musela ublížit, ale věděla, že by ho jinak nezvládla. Doplazila se až k Jamesovi a bystrým pohledem pumy přejela jeho ránu. Čtyři dlouhé a hluboké škrábance, ale byla si jistá tím, že pro madame Pomfreyovou to nebude problém. Ale poté když s přesunula k Siriusovi se zděšením si uvědomila, že její přítel má spoustu krvácejících ran a pravděpodobně zlomená některá žebra. Ale to nebylo to nejhorší.
On je v bezvědomí! Sera se zděsila. Sakra, co mám dělat?ptala se sama sebe vyděšeně. Přeměnit se nemohla, protože to by znovu vyburcovalo Remuse a jako puma mu neměla, jak pomoci. Její spása přišla o několik minut později, které jí přišly jako dlouhé a dlouhé hodiny, kdy na Remuse konečně přestal působit zhoubný vliv kulatého měsíce.
"Au!" vyjekl unavený a zraněný mladík a chytil se za rozdrápanou nohu. Nepamatoval si, jak k ráně přišel, ale raději se tím nezaobíral. Jen se divil, proč jsou jeho přátelé stále tady. Obvykle zmizeli dřív než se zde mohla objevit ošetřovatelka, ale teď ani nebyli přeměnění.
"Proboha, Siriusi," vydechla okamžitě Sera, když se z ní znovu stala dívka. Dolovala ve své paměti kouzlo, které by ho mohlo zbavit zvířecí podoby, i když byl v bezvědomí. "Finite," špitla a namířila na něj hůlkou. Ani nevěřila, že to bude fungoval, ale o vteřinu později před ní ležel černovlasý mladík s viditelnými vnějšími zraněními a Sera ani nechtěla pomyslet na ty vnitřní. Vpravo od ní se ozvalo zasténání a ona poznala, že i James je znovu člověk.
"Jamesi?" řekla roztřeseným hlasem.
"Jsem v pořádku," zašeptal unaveně.
"Petře, pomoz Jamesovi," rozkázala Sera, ale v celku zbytečně, protože Červíček už nebelvírského chytače podpíral.
"Musíme odtud zmizet než se tady objeví Pomfreyová," špitl James, ale na konci věty se rozkašlal.
"To je pitomost," zavrčel Petr. "Zaprvé už je určitě na cestě a potkali bychom jí a zadruhé, kdo vás asi ošetří, co?"
"Má pravdu," povzdechla si Sera, ale hned obrátila pozornost k Siriusovi, který se najednou probral z bezvědomí. S nadmíru bolestným zasténáním se pokusil zvednout z podlahy. Hnědovláska k němu hbitě přiklekla a chytila ho do náruče, aby se nesvezl zpátky na tvrdou zem.
"Siriusi," zašeptala se slzami v očích. "Siriusi, slyšíš mě? Podívej se na mě," mumlala a zuřivě mrkala, aby odehnala slanou vodu z očí.
"Sero…" vydechl Sirius na hranici slyšitelnosti a poté znovu zavřel oči. "Proboha, Siriusi, to ne!" vykřikla Serena zoufale při pohledu na jeho smrtelně bledou tvář.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 barbora barbora | 20. května 2008 v 6:57 | Reagovat

jejda to nie:(( chudacik siri:( kapca je uplne skvela, a tesn rozhovor s mcgonagalkou nemal chybu:P

2 barbora barbora | 20. května 2008 v 10:04 | Reagovat

jee, nemohla by si teda este jednu kapitolku z tejto? :) prosiiiim a dakujem:P

3 NarcissaB. NarcissaB. | Web | 20. května 2008 v 13:02 | Reagovat

Pro barboru: Víš, že jsi vždycky jediná (nebo první) kdo si vzpomene? Ale budu se snažit...

4 Artemis Amarillis Artemis Amarillis | 20. května 2008 v 13:10 | Reagovat

Sice mi nejde hlasovat, ale rozhodně Severus!!!

5 Abogarth Abogarth | Web | 20. května 2008 v 13:26 | Reagovat

Jezis,chudak Sirius.Uz se tesim na pokracovani.A vsichni v ankete hlasujte pro severuse...ten je nej ;-)

6 wisty wisty | E-mail | Web | 20. května 2008 v 13:33 | Reagovat

jejky, to nemůžeš udělat!!! (ehm, myslím ten konec) ale jinak fakt nádherný jo a souhlasím s barborou- další kapču k týhle povídkce, pls:)

7 barbora barbora | 20. května 2008 v 14:13 | Reagovat

dakujem:D

8 Kayla Kayla | 20. května 2008 v 16:40 | Reagovat

nadhera vazne se ti to povedlo.Honem dalsi!!!!!!!!!!!!!!

9 moja moja | 20. května 2008 v 17:50 | Reagovat

Ty jo! sirius nemůže umřít... chudák.... to by pak nebyly poberti! Ale jinak moc pěkná kapitolka

10 Tagryjka Tagryjka | Web | 20. května 2008 v 18:25 | Reagovat

Hele, Abogarth, neovlivňuj tady nebo si na tebe došlápnu :DDD! Stejně ti ho někde zabiju, tak nevím, o co ti jde :DDDD...

11 Abogarth Abogarth | Web | 20. května 2008 v 19:55 | Reagovat

neee...uz nebudu nikoho ovlivnovat...ja jen rekla svuj nazor a dobre sem poradila..:D:D...

12 Tagryjka Tagryjka | Web | 20. května 2008 v 21:09 | Reagovat

No jistě... Jestli budeš dál takhle "dobře radit" tak začnu psát, aby volili Jamese a budeš mít po... :D..

13 Tereza Tereza | Web | 21. května 2008 v 13:25 | Reagovat

opovaž se ho zabít!!!!!!!!!!!!!!!

14 Tagryjka Tagryjka | Web | 21. května 2008 v 15:42 | Reagovat

Siriuska? Nikdy! Svoje oblíbený postavy sice vraždim, ale on má výjimku :DDD...

15 maka maka | E-mail | 26. května 2008 v 20:45 | Reagovat

Se Siriusovou výjimkou naprosto souhlasím! A Serenu bych nespárovala asi s nikým...:):):)

Kapitolka jako stvořená pro mě nebo-li bájo:))))

16 Tagryjka Tagryjka | Web | 26. května 2008 v 21:41 | Reagovat

Máko, už zase ty tvoje kruťárny... My jsme vážně šílená třída! Terka a její Hermiona, ty a mučení, Štěpa a ten idiot a já jsem no comment :DDD.

17 Sawarin Sawarin | E-mail | Web | 28. května 2008 v 22:50 | Reagovat

Skvělí.. Úžasná kapča.. Moc se těším na další..:)

18 Abigail Abigail | Web | 29. května 2008 v 23:16 | Reagovat

Tak a protože pauzíruju od zkoušek a nic se mi nechce, přečetla jsem si i tuhle povídku :-) Tedy to, co tu zatím je. Musím říct, že tohle není jediná a zdaleka ani první povídka o pěti Pobertech, na kteroujsem narazila. Musím, ale uznat, že se mi zatím líbí asi nejvíc. Sice trochu praštěná, ostatně jako hlavní hrdinové, že, ale líbí se mi. Opět jsem si jako správný detailista našla pár detailků, ale když to pak čtu, všechny vymizí, nechám se prostě unášet povídkou. Tenhle komentář nebude tak dlouhý jako u Nikdy, moc mě toho zatím nenapadlo, možná i proto, že jsem teď dočetla právě Nikdy a až opožděně píšu komentář sem, ale přeci jen tu je... Povídka se mi líbí a teď napjatě čekám, co s nimi bude, chudáčci moji maličcí... :-D

19 Jenny Jenny | Web | 8. června 2008 v 22:29 | Reagovat

Hm...je vidět, že jsi měla chmurnou náladu...ale to nic nemění na kvalitě kapitoly...jako vždy, výtečně napsaná.

20 Alex Alex | Web | 27. února 2009 v 21:07 | Reagovat

Tak tohle je hustý, povedlo se ti to :). No, já už asi anketu neovlivním :D, teď mi jen zbývá zjistit, jak to dopadlo :D.

21 Nikol Nikol | E-mail | Web | 21. března 2009 v 15:36 | Reagovat

Krásně smutné... nejsi náhodou můj příbuzný druh, tj. napůl melancholik? jinak, taky si neodpouštím podobné sarkastické kecy XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama