9. Rozhovor po letech

29. června 2008 v 12:14 | Tagryjka |  Kdo vyhraje?
A už jsem tu zase, lidičkové moji. Doufám, že máte radost, ikdyž podle komentářů to tak moc nevypadá, ale to se nedá nic dělat.
Je tu dalši kapitolka k kV?. Docela jsem tuhle povídku zanedbávala a to ani nemluvím o BsL. Ale nebojte já to přes prázdniny zase doženu :DD.
"Užijte" si kapitolu a napiště nějakej ten komentík. Díky :-*
Tagryjka

9. Rozhovor po letech
"Severusi!" vykřikla Helen znovu a vrhla se mu se slzami do náruče. V poslední době Harry nestačil žasnout, co se Snapea týče. Už podruhé v krátké době ho viděl projevovat emoce a vždycky za tím byla nějaká žena. Nejdřív jeho "znovunalezená" dcera a teď pro ně neznámá Helen, která právě brečela lektvarovému mistrovi do černého pláště.
"Ale no tak, Helen, děláš, jako kdybych vstal z mrtvých," zamumlal skoro pobaveně po chvíli němého ticha, kdy se nikdo z přítomných neodvážil ani pípnout. Jen Sirius s Remusem se na sebe vševědoucně šklebili.
"Severusi, tak ráda tě vidím naživu a…" s šibalským úsměvem hraně prohmatala jeho paže a párkrát mu přejela dlaní po hrudi. "a dokonce v jednom kuse," dodala škádlivě a její slzami posetou tvář prozářil šťastný úsměv. "Tak myslím, že teď už mi tu vůbec nic nechybí," prohlásila šťastně, ale po rozhlédnutí po kuchyni jí úsměv zase zmrzl, jakoby si něco uvědomila. "Skoro nic," opravila se.
"Bojuješ pořád stejně," pousmál se Sirius a zjevně nechtěl narážet na téma, které pro nikoho z nich nebylo příjemné.
"Jako holka," zamumlal si pro sebe Snape, ale ona ho stejně slyšela.
"Sakra, jak ho tu vychováváte?" osopila se naoko na Siriuse a Remuse. "Je pořád drzejší a drzejší,"
"Možná máš pravdu, Langová," promnul si Sirius zamyšleně bradu a Remusovi zacukaly koutky. Vypadal úplně stejně jako před necelými dvaceti lety, když s Jamesem přemýšleli o nějaké další kravině, kterou hodlali narafičit na profesorský sbor. "Asi by potřeboval pověsit ke stropu, co říkáš, Srabusi?" asi poprvé v tom oslovení zazněla ani kapička nenávisti nebo rivality. Jakoby si Sirius uvědomil, že by se měli radovat z toho, že mají to štěstí žít a nekazit si společné chvíle zbytečnou nenávistí. I Snapeovi to došlo.
"Běž na rande, Blacku," odseknul mu, ale Harry by v tu chvíli byl ochotný přísahat, že v jeho hlase zaslechl podtón pobavení. Ale pořád on a ani ostatní lidé v kuchyni nechápali, kdo je ta žena, které zrovna objímala kolem pasu a tiskla se k němu jako ke starému příteli. Znala se velice dobře se Siriusem a očividně byla zasvěcena i do všeho, co se týkalo Remusova vlkodlactví a smrti Potterových.
"S tebou? Ne, dík," odmítl se smíchem Sirius a Snape měl co dělat, aby neotevřel ústa úžasem, protože nikdy nedokázal pochopit, jak může Black s Potterem překroutit každou urážku, každé odseknutí a vůbec všechno, na vtip.
***
"Jak už je to dlouho, co jsme spolu takhle pili?" zamyslela se Helen najednou, když se natahovala k Siriusovi pro láhev whisky, ze které si on už odlil štědrou dávku do své skleničky.
"No, my dva jsme spolu nikdy nepili," ozval se Severus, který se s nimi také, po dlouhém naléhání Helen, také posadil v kuchyni k láhvi alkoholu a kopě vzpomínek, jimiž se celou dobu probírali, dychtivě posloucháni a pozorováni bradavickými studenty, kteří se po dvou hodinách ani nesnažili být nenápadní.
"To se pleteš," zamávala mu výstražně prstem před očima. "To už si nepamatuješ na tu jednu noc v šestém ročníku, kdy jsme se oba tak hrozně opili v komnatě nejvyšší potřeby?" připomněla mu a trochu se začervenala při vzpomínce na tu noc, kdy jeden druhému vychrlili veškerá tajemství i ty nejtajnější a nejskrytější pocity a vzpomínky. Hrozně to tehdy utužilo jejich přátelství, přestože si z té noci moc věcí nepamatovali, ta důvěra v druhého je spojila jedním z nejsilnějších pout. Helen do té doby neušila, že Severus je schopen tak upřímného přátelství.
"Samozřejmě, že si to pamatuju. Ta kocovina se nedá zapomenout. Bylo mi zle ještě týden," zamumlal, a přestože si uvědomoval, kterým směrem se ubírají její myšlenky, uvedl rozhovor jinam.
"Přesně," přikývla, a pak se zlomyslně zaculila. "Nikdy bych nevěřila, že se taky dokážeš opít, Seve," usmála se škádlivě a neodradil ji ani pohled jeho černých očí, při kterém by se většina studentů i lidí v jeho okolí osypala strachy.
"Ještě jednou mi řekneš Seve-," začal výhružně a nápadně připomínal Tonksovou, ve chvíli kdy jí kdokoli řekl křestním jménem. "-a zapomenu, že jsi moje nejlepší kamarádka," Po téhle větě Helen trochu zesmutněla a rozhodně to nebylo, protože by jí nějak vadila či překážela jeho výhružka. Věděla, že to nemyslí vážně, a proto si z toho nic nedělala. Zarazila ji až jiná věc.
"Druhá," zamumlala tiše.
"Cože?" nechápal Snape a zkoumavě si ji prohlížel, jakoby tím chtěl zjistit, co myslela.
"Lily byla vždycky tvoje nejlepší přítelkyně," připomněla mu, ale kupodivu to neznělo ani zklamaně, ani vyčítavě. Byl to fakt, ale nikdy ji to netrápilo. Jediné, co ji zaskočilo, bylo, že on si to v tu chvíli vůbec neuvědomoval.
Věděl, že má pravdu. Nikdy mu přesně nedocházelo proč, ale vždycky mu Lily byla blíž. Ale při jejím pozdějším vztahu s Jamesem Potterem jejich vztah ochladl, ale přesto uvnitř nich to zůstalo stejně. Ano, Arianu miloval a to se nedalo srovnávat s přátelstvím s Lily. Ani s Helen.
"Ale Lily je mrtvá," řekl chladně. Ta skutečnost a to, jakým způsobem to řekl, zmrazilo všechny v místnosti.
"Nikdy nepochopím, jak to můžeš říct tak chladně a lhostejně," vyletěla od stolu Helen a i když se tvářila vyčítavě, v očích se jí zaleskly slzy. "Jakoby ti na ní vůbec nezáleželo," zašeptala, ale záblesk bolesti v Severusových temných očích ji donutil se chytit za pusu. Neuvědomila si vůbec, co říká. Ranila ho, to věděla, protože jemu na Lily záleželo, jako na málokom jiném. Podobné ne-li větší místo v jeho srdci měla už jen Ariana.
"Omlouvám se," vypravila ze sebe rychle, ale chtěla, aby to znělo tak upřímně, jak to v tu chvíli cítila.
"V pořádku," přikývl, ale začal se zvedat z kuchyňské židle a na stůl před sebe položil nedopitou skleničku s whisky. "Myslím, že už půjdu," oznámil neutrálně, ale jeho úmysl mu byl okamžitě zmařen.
"Severusi, nechoď, prosím," postavila se mu okamžitě do cesty Helen a, aby toho nebylo málo, Sirius ho popadl za rukáv černého hábitu a také se jal vstát ze židle s jasným úmyslem zabránit, dříve nenáviděnému, profesoru lektvarů v odchodu.
"Zůstaň tady," nešlo o to, že věta byla vyslovená tiše a úpěnlivě jako nevyslyšená prosba, ale o to kým byla vyslovena. Naléhavé hlasy Siriuse a Helen ho přesvědčily, aby se zase posadil a nechal Remuse, aby mu do ruky vrazil jeho skleničku, kterou už stihl doplnit whisky až po okraj.
"Kde jsi vlastně byla celých těch čtrnáct let?" prolomil hluché ticho nakonec Remus a otočil se přímo na svou bývalou spolužačku.
"Patnáct," opravil ho tiše Sirius. "Nezapomínej na to, že Helen odjela už pár měsíců před Voldemortovým pádem,"
"Byla jsem v Egyptě. Víte přece, že jsem se vždycky zajímala o černou magii," při téhle větě většina osazenstva kuchyně zalapala po dechu a někteří si ji i změřili nedůvěřivými pohledy. "A v Egyptě, obzvláště v pyramidách se to černou magií jen hemží. Dělám výzkum ohledně ničení účinků černé magie, ne jejího používání," dodala a káravě se podívala na Siriuse, který se nesouhlasně mračil, protože už odmala byl zarputilý odpůrce černé magie. Helen věděla, že na tom má hodně vlivu jeho rodina a jen pohled po stěnách tohoto domu jí ukázal, že celý dům je prolezlý černou magií skrz naskrz.
"A co teda děláš tady v Anglii?" ptal se Sirius, ale honem pokračoval. "Vím, že chceš pracovat pro řád, ale mě by zajímalo, kde tady můžeš s tvým oborem pracovat. Zas tolik černé magie tu není. Kromě tohohle domu," dodal hořce.
"Zapomínáš na to, že jsem prodělala s Jamesem bystrozorský výcvik. Přeložili mě z Egypta do Anglie k bystrozorům,"
"Cože?" vyletěl Sirius ze židle a její zbylí dva přátelé k tomu neměli daleko.
"Siriusi, uklidni se," mírnila ho, ale varovný podtón v jejím hlase ho varoval víc. "Pokud si to dobře pamatuju, i ty jsi vystudoval bystrozora," připomněla mu.
"Jenže ty a já je něco jiného," pokoušel se odporovat a byl povzbuzen Remusovým a Snapeovým souhlasným přikývnutím. Tedy u Severuse ten pohyb hlavy nebyl skoro znát, ale byl tam
"A v čem?" zvedla bojovně hlavu, připravena pohádat se s ním třeba do krve, protože každý měl svojí vlastní pravdu. Tak tomu bylo i na škole. Tihle dva byli přátelé, možná nejlepší, ale hádali se jak odvěcí soupeři.
Na tuhle otázku Sirius neměl odpověď. Teda měl, ale věděl, že tím by si pouze přitížil. Nechtěl jí jen tak říct, že ona je žena a tudíž nemůže být bystrozor. Ale Helen ho znala dost dobře na to, aby věděla, co se mu honí hlavou.
"Jenom proto, že jsem žena, přece nemusím být špatný bystrozor."
"Nedokážeš se pořádně bránit," namítl neústupně.
"To si děláš legraci," vyletěla vztekle, ale svůj hlas zatím ovládala. "Dokážu se ubránit dokonce i tobě! To už hodně znamená,"
"Se mnou by si neměla moc reálnou šanci zvítězit," namítl Snape škodolibě a zkroutil koutky úst do úsměvu. Helen to nevyvedlo z míry.
"U tebe má reálnou šanci zvítězit snad jen Brumbál a Voldemort, Severusi,"
"To máš pravdu," přikývl spokojeně. "Ale já stejně už půjdu, když dovolíte," podíval se káravě na Siriuse a Helen, aby se zase nepokusili ho zastavit, protože už se konečně potřebovat dostat do Bradavic k sobě do kabinetu, aby zkontroloval lektvar, na kterém teď pracoval a hlavně chtěl zajít za Brumbálem a vynadat mu za to, že mu neřekl dopředu o Helenině příjezdu.
"Nedovolíme, ale ty nás stejně nebudeš poslouchat," uchechtl se Remus.
"Na to si přišel sám?" ušklíbl se Severus ironicky, ale ne zlomyslně nebo vysměvačně. Věděl, že nejlepší bude se prostě přenést přes jejich dlouholetou nenávist a hodlal to udělat. Všichni tři na to přišli.
"Na shledanou, Severusi," přistoupila k němu Helen a na rozloučenou ho políbila na tvář. Byl to jejich zvyk už od školy a za žádnou cenu ho nechtěli měnit. Jenom tohle je spojovalo s těmi bezstarostnými, veselými studenty, kterým dřív byli.
"Na shledanou," k pozdravu jen lehce kývnul hlavou a než se nadáli, byl pryč.
"Nikdy nepochopím, jak to dělá," ozvali se unisono Remus a Helen a vytřeštěně sledovali místo, kde ještě před vteřinou stál jejich bývalý spolužák.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mariana Mariana | Web | 29. června 2008 v 12:40 | Reagovat

Teda, tahle povídka je čím dál zajímavější. A Snape čím dákl lepší :-D Jen tak dál! Moc se těším na další kapitolku!

2 Amy leeeee Amy leeeee | Web | 29. června 2008 v 12:57 | Reagovat

suprová povídka.......bezva kapitolka =-) Sevie pořád překvapuje

3 Máka Máka | E-mail | 29. června 2008 v 19:26 | Reagovat

Severus je prostě geniální:) Z tohohle bude ešťe moooc zajímavý příběh...už se na něj strašně těšim:)

4 Lia Lia | 29. června 2008 v 23:59 | Reagovat

noo zaujimave..stale viac a viac.

5 Lia Lia | 29. června 2008 v 23:59 | Reagovat

noo zaujimave..stale viac a viac.

6 tessa tessa | 30. června 2008 v 12:09 | Reagovat

To je bomba. Doufám, že když jsou teď ty prázdniny tak budou kapitolky přibývat častěji :-D.Prootže tohle je supa povídka.

7 Ivi Ivi | 30. června 2008 v 14:25 | Reagovat

no jo no....zase a opět super!

;)

8 Katie Katie | Web | 2. července 2008 v 11:33 | Reagovat

Ty jo, začínám si Snapa, pomalu ale jistě, dávat mezi oblíbené postavy. :) Docela mě překvapuje hošek :D Se nezdááá....:D Jinak opět krásně napsané. ;) Těším se na pokráčko, doufám, že se objeví co nejdřív :)

9 Casey Casey | 10. července 2008 v 12:51 | Reagovat

hustý!!!!!! moc pěkná kapča

10 Alex Alex | Web | 6. března 2009 v 21:01 | Reagovat

Krása! Zase jsi to pěkně pojala po svém a mně se to moc líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama