Rozhodnout se? 1/2

10. června 2008 v 18:02 | Tagryjka |  *Jednorázovky*
Happy birthday, happy birthday to you!!! mám tu jeden speciální dárek k narozeninám, které právě dnes slaví Abogarth! Já už jsem ti sice dárek předala, přání řekla, ale ty sis přála ještě to, abych povídku dala na blog. Přání plním a tak je to tady...
Ve třídě moc ohlasů tahle povídka neměla, a tak doufám, že alespoň někomu z vás se bude líbit.
Přeji hezké počtení a tobě, Abogarth všechno nejlepší a... vždyť to znáš :D.
Vaše Tagryjka

Rozhodnout se?
Ve starém, zchátralém domě, který vypadal na první pohled příšerně ponuře, vládla ještě ponuřejší nálada. Ti, kdož měli to štěstí nebo smůlu žít, posedávali ve velké kuchyni a slabě plápolající pochodně vrhali na jejich strhané, bitvami zjizvené a odevzdané tváře mihotavé světlo. Nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal, vypadali jako dýchající sochy. Každý se snažil držet co nejblíže svých milovaných a možná naposledy je vyhledat pohledem. Jen jeden z nich tam chyběl.
Černovlasý muž stál u okna a pohled měl skoro nepřítomně upřený do dálky. To okno pro něj v tu chvíli představovalo svobodu, naději na jiný svět. Nechal svou tvář hladit jasnými paprsky zapadajícího slunce. Výraz jeho obličeje vůbec neprozrazoval na co dotyčný myslí, co se mu honí hlavou, co zaměstnává jeho myšlenky. Ale přesto věděl, že masku lhostejnosti už bude muset brzo odhodit. Nastal pro něj Poslední soud, Poslední bitva, které neměl šanci uniknout. Ani on, ani nikdo jiný. S bolestným úšklebkem zavřel oči a snažil se nemyslet na řezavou bolest v levém předloktí, na svůj osud a na nekončící nesvobodu.
"Myslela jsem si, že budeš tady…" tichá věta se rozlehla pokojem a přinutila jej otevřít oči, v nichž se na okamžik zaleskly emoce.
"Proč nejste s přáteli, slečno Grangerová?" zeptal se strohým tónem a nasadil i oficiální neosobní oslovení. Překvapeně zamrkala, protože netušila, co zapříčinilo náhlou změnu jeho chování. Pak jí to došlo. On má strach! Skoro se nad tou ironií začala smát. Člověk, který polovinu svého života vzbuzoval ve všech jen hrůzu má strach. Nikdy se nebál, i když měl nejpádnější důvody.
"Protože jsem tu s vámi, pane profesore," odpovědí mu vrátila i stejný tón, aby si uvědomil svojí chybu. Obávaný profesor však zachytil i lehké pobavení v jejím hlase a rozhodl se pokračovat.
"Jistě nebyli vaši přátelé nadšení, když jste je opustila, slečno," zkusil to jízlivě a vykouzlil tak na její tváři jemný úsměv. Už to byl konečně ten známý Snape.
"Vědí, že se vrátím, pane," Po této tiché větě se rozhostilo hluché ticho. Nemohli dále předstírat, že se nic neděje, že je obyčejný den a oni spolu můžou klidně konverzovat, jako celý předchozí půlrok. Oba věděli, proč jsou v tuhle napjatou chvíli zrovna na tomto místě. Každý z nich měl před sebou důležitou volbu a jen společně se mohli rozhodnout.
Dlouhé ticho nakonec přerušily Hermioniny rychlé, ale přesto nerozhodné kroky. Sebrala všechnu odvahu, kterou ztratila při těžkém a plačtivém rozhovoru se svými nejlepšími přáteli, o kterých už zítra mohla mluvit v minulém čase, stejně jako oni o ní. Severus se jí nepotřeboval dívat do očí, nepotřeboval vidět, jak se tváří, ani nepotřeboval to, aby promluvila. Hned věděl, že se něco stalo a to, že ho Hermiona váhavě a něžně objala zezadu kolem pasu, to ještě umocňovalo. Cítil, jak opřela hlavu o jeho ramena zahalená černým pláštěm, ale stále mlčel. Jediné, co udělal, bylo, že položil své dlaně na její ruce, kterými ho objímala a přitáhl jí k sobě ještě blíž.
"Chtějí…" začala Hermiona a hlas se jí třásl potlačovanými emocemi a pláčem. Severus cítil, jak se třese a jemně přejížděl palci po hřbetech jejích rukou a tímto uklidňujícím gestem jí dodal odvahu promluvit. "Chtějí, abych zítra zůstala tady," zašeptala skoro neslyšně, jakoby tato věta mohla změnit mnohé nebo mohla něco způsobit. Tušil to, celou dobu to tušil, protože se muselo stát něco vážného, že ji to donutilo k tak osobnímu gestu.
"Mají o tebe strach,"
"To já o ně taky. I o tebe," vzlykala mladá žena a skryla uplakané oči v jeho plášti. "Musím tam být s vámi,"
"Mohou tě zabít, copak to nechápeš?" promluvil důrazně a v hlase se mu odrazil strach, který ho celý dnešní den obklopoval. Ne strach o sebe a svojí bezcennou, nesmyslnou existenci, ale strach o život této mladé ženy, kterou měl za poslední půlrok poznat až do hloubi její duše.
"Ale to tebe taky," zašeptala zlomeně. Teď už to nevydržel. Pustil její ruce a otočil ji k sobě čelem. Po tvářích se jí koulely slzy a vyzařovaly čiré zoufalství.
"Zabít mohou všechny, ale… Pochop, Hermiono, že nám… mně na tobě hrozně záleží…" Nevěděl, jak vyjádřit své pocity, ale ona ho chápala a také znala větu, kterou potom vyslovil. "Rozhodnout se musíš ty," znělo to skoro jako rozsudek smrti, obzvlášť zašeptané jeho hlasem.
"Ne," zavrtěla rozhodně hlavou, až překvapeně pozvedl obočí. Pevně mu pohlédla do černých, mnohdy nelítostných očí, které se uměly dívat i s láskou. To ona věděla. "Nejtěžší rozhodnutí je na tobě," prohlásila, ale nedokázala zvýšit hlas z šepotu.
Nerozmlouval jí to, ale nevydržel pohled do jejích upřímných hnědých očí. Nedokázal se do nich stále dívat, protože Hermiona ho pohledem doslova propalovala. Přimhouřil oči, aby se maličko ubránil intenzitě jejího pohledu. A pak ji políbil. Vložil do toho jediného polibku všechny emoce, které ho za dnešní den pohltily. Strach, nejistotu, ale i lásku, kterou cítil k ní. Ve chvíli kdy na svých rtech cítil její něžná, hebká ústa si uvědomil, že on už se dávno rozhodl. Ale oni o tom nikdo nevěděli. Ani ona ne, nevěděla, jak se rozhodl všemi nenáviděný, opovrhovaný profesor lektvarů, který jako jediný dokázal získat její srdce.
Po skoro nekonečně dlouhé chvíli se od ženy ve svém náručí jemně odtáhl.
"To ty se musíš rozhodnout," zašeptal se rty až těsně u jejího ucha a poté o jí pustil ze svého sevření.
Severus nechal Hermiona pod záplavou svých citů a emocí stát osaměle v jeho pokoji na Grimmauldově náměstí a sám se přemístil k lordu Voldemortovi, který už všechny Smrtijedy svolával pomocí Znamení zla na levém předloktí.
Poslední co Snape stihl udělat, byl letmý pozdrav osazenstvu kuchyně. Odpovědí na něj mu bylo několik chápavých, několik nedůvěřivých a Harryho vystrašený pohled. Severus věděl, že teď už mladý muž, má strach. Strach z toho co musí udělat a strach z toho, že zklame. A nikdo mu nedokázal porozumět tolik jako Severus. Ten sám měl obavy z toho co musí udělat. Ze zrady.
***
Ten den se nehrálo podle pravidel. Nic podle nich nebylo. Poslední závěrečná bitva se měla odehrát na volném prostranství před školou čar a kouzel. Tam, kde padl největší kouzelník všech dob, tam, kam se upínala veškerá naděje kouzelnického společenství. Ale Voldemort hrál za sebe. Místem konečného soudu měl být Godrikův důl. Tam to začalo a také tam to mělo skončit.
Všichni nelítostní, krutí a mocichtiví Smrtijedi byli rozmístěni všude možně po Godrikově dole, na obličejích děsuplné masky a zahaleni do černých plášťů, které by jim mohla závidět sama smrt. Voldemort stál před tím, co zbývalo z domu Potterových, kde jeho rukou zemřeli dva lidé, jejichž smrt oplakával skoro celý kouzelnický svět. Před domem, kde se narodil chlapec, který měl být spásou kouzelnického světa, oporou všech, co ztratili naději, vůdcem ve válce a vrahem nejkrutějšího kouzelníka všech dob. Chlapec, který zůstal naživu se pomalým krokem, pln odhodlání, naděje a víry, blížil se svému nepříteli. Po boku mu šel poslední člověk, který zůstal z jeho rodiny, Remus Lupin, jeho nejlepší přítel Ron Weasley a Hermiona Grangerová, kterou do bitvy dohnala láska k přátelům, ale i k muži, jenž stál na opačné straně.
Po levici Pána Zla na nejvýznamnějším místě černé strany šachovnice stál Smrtijed, který jako jediný neměl masku. Tedy… měl škrabošku plnou nenávisti, chladu, bezcitnosti a krutosti. Při pohledu na jeho tvář se všem, co bojovali za takzvané dobro a světlo, sevřely útroby strachem a beznadějí. I Harry se zastavil a nevěřícně na muže v černém hábitu zíral.
"Vy… vy hnusnej hajzle! Zrádče!" vyplivl Harry nadávku a jeho odhodlání zabít Pána zla ještě vzrostlo. Ten se však rozesmál, chladným, krutým smíchem, jenž naplnil celé bojiště a zmrazil všem krev v žilách.
"Jak jste si mohli tak bláhově myslet, že by se k vám přidal?" prohlásil ledově, ale odpověď přišla z nečekané strany.
"Asi jako sis ty mohl naivně myslet, že bych se přidal k tobě, Tome Raddle," tvář Severuse Snapea se stáhla znechucením jen nad tou představou a se zadostiučiněním namířil na krutovládce hůlku. Nespustil se svého šokovaného "pána" oči a zamířil si to pozadu ke skupince zastánců dobra, kteří si oddechli, ale zároveň si vynadali za svou malověrnost v muže, který kvůli nim nasazoval již několik let vlastní život.
"Zrádče," zasyčel Pán zla výhružně a sám pozvedl hůlku. Nevyslal však kouzlo na Severuse, ale na Harryho, který útok očekával a odvrátil kletbu. Boj začal.
***
Severus se zvedl z pokleku na zemi, kam ho dostal vyčerpávající souboj s Bellatrix. Ale zůstal mu alespoň pocit zadostiučinění. Zabil ji, tu Smrtijedku, která měla na svědomí nejednu ošklivou a krutou vraždu.
"Mordeo!" vykřikl kdosi za ním a Severus věděl, že je pozdě. Celou bitvu zabíjel a odvracel všechny pomsty chtivé Smrtijedy, ale tentokrát měl neměl pramalou šanci. Zakuklený následovník Pána zla mu vyslal do zad kletbu, která patřila do toho nejhlubšího odvětví černé magie. Neodvratitelná, bolestivá a ukrutná podoba Avady. Stihl se pouze otočit, aby viděl, jak se k jeho hrudi blíží zářivě fialově zbarvený paprsek a tím i jeho smrt. Před očima si promítl celý svůj život. Viděl všechny omyly svého života, všechny léčky a rány osudu, jež musel překonat, ale i ty dobré chvíle, kdy se výjimečně cítil svobodný a sám sebou. S těmito okamžiky se mu před za zavřenými víčky objevila i tvář Hermiony, nesmírně inteligentní, krásné dívky, která jako jediná dokázala změnit kus ledu v jeho hrudi zpět v srdce.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pstrosice Pstrosice | Web | 19. června 2008 v 20:28 | Reagovat

Zda se, ze Jednorazovka je lepsi nez..nez..jakykoliv casopis ci novinu;-))MMoc good blog:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama