Bez hvězd není naděje

24. července 2008 v 14:02 | NarcissaB. |  *Jednorázovky*
No nazdar, lidi tak jsem tu konečně s dalším článkem.

Je to dárek, stejně jako skoro všechny moje jednorázovky. Tahle je speciální. Pro jednoho speciálnho člověka. Správně Bellatrix, tušíš správně je to pro tebe, protože máš zrovna dnes svátek, ke kterému ti přeji hrozně moc štěstí, zdraví, především lásky a hlavně přátelství, kterého se ti doufám do této doby dostávalo dost ode mě. Musím ti říct, že tě mám hrozně moc a moc ráda.
Ta jednorázovka je sice hrozně moc smutná, ale doufám, že se ti bude líbit. Je to dárek jen a jen pro tebe a já co nejvroucněji doufám, že se nemine účimkem.
Tvoje Narcissa, milovaná a milující sestřička :-*
Bez hvězd není naděje
Azkaban. Už jen to jméno vyvolává ve všech obyvatelích kouzelnického světa strach, hrůzu a beznaděj. Přestože jej mnozí nikdy nenavštívili, běhá jim mráz po zádech a neexistující ledový severák sevře jejich útroby.
Azkaban. Tvůj "domov" už po dlouhých čtrnáct let. Čtrnáct let tě zbavuje života. Čtrnáct let umírání zaživa. Ze zdí čiší chlad, mrazící až do morku kostí.
Azkaban. Tvoje ledové srdce se postupem těch mnoha let balí do mrazivého obalu. Chráníš se tak před okolím, před okolním světem, který neexistuje. Ale není ti to nic platné. Stačí, aby kolem tvojí zamřížované cely prosvištěl ztrouchnivělý plášť děsuplného strážce azkabanské pevnosti a ledy roztají jako pod horkým letním sluncem, které jsi na své kůži nepocítila už tak dávno. Po tom dotyku tvojí duši naplní bolestivé vzpomínky na hrozné okamžiky tvého života, kterých jsi rozhodně neměla málo. Ale tady tě nikdo nepolituje. Nikdo si nemyslí, že si to zasloužíš. Nikdo to neví.
Azkaban. Ledová slupka roztaje a dostane se na povrch v podobě tvých křišťálově průzračných slz.
"Proč?" Tvůj chraptivý hlas se roznese mezi těmi čtyřmi stěnami s tolikrát opakovaným slovem. Proč? Ani už nevíš, kolikrát za den se ti hrdlo naplní hořkým pocitem zklamání a nespravedlnosti a ty se můžeš jen ptát holých zdí, které odrážejí chlad vycházející z tvojí prohnilé černé duše. Nečekáš odpověď. Vždyť už ani nevím, kdo by ti dokázal odpovědět. Už ani nevíš, proč se ptáš.
Dnes je to však jiné. Celou tvojí osobou probíhá podivný pocit, jakési zvláštní mravenčení. Záchvěv. Nemáš ponětí o tom jaký je den, měsíc, ba ani rok. Kdybys to věděla, nedivila by ses už vůbec ničemu. Ani nevíš proč a jak, ale pohled tvých černých, lehce přimhouřených očí přitáhne malé okno až téměř u stropu tvojí cely. S vypětím všech sil se zvedneš z jinovatkou poseté podlahy. Stojí tě to tolik úsilí jako ještě nic předtím.
Azkaban. Vysává z tebe krásu, přesvědčení, rozum a hlavně život. Skoro silou vůle uděláš těch pár kroků, abys mohla pohlédnout ven otvorem mezi mohutnými ledovými kameny zdí Azkabanu. Najednou ti připadá jako okno ke svobodě. K minulosti. Ano, v minulosti jsi byla svobodná. A šťastná.
Nikdy dřív sis to neuvědomila, ale teď spolu s bolestí přišlo i poznání. Na černém nebi sametové temnoty dokážeš ze svého okna vidět i několik hvězd, které poblikávají nad Azkabanem jako světla naděje v hlubinách zoufalství.
Než se zorientuješ ve hvězdách a vzpomeneš si na mnoho let vzdálené hodiny astronomie v nejvyšší věži překrásného kouzelného bradavického hradu, jedno z drobných světýlek skoro neznatelně zabliká. Připomene ti to důvěrné zamrkání jantarových očí člověka, který byl tvému zledovatělému a provinilému srdci nejbližší.
Ta jedna z hvězd je ti je ti blízká svým vlastním nedocenitelným způsobe.
Tvoje hvězda.
Bellatrix.
Zamrkáním se snažíš odehnat slzy, které se ti hrnou do černých očí, hlubokých jako vražedné propasti, při vzpomínkách. Sužuje tě myšlenka na jméno hvězdy, které zní jako vášnivé, láskyplné zašeptání tvého jména jako to uměl jenom on. Mučí tě vzpomínka na tu poslední noc, kdy ses obracela k těm ostrůvkům v temnotě s nadějí a láskou. S povzdechem, jenž se ti prodere přes popraskané, suché a rozbolavělé rty se ponoříš do zážitku, který tě přenese o mnoho útrpných a krutých let zpět na konejšivé pozemky bradavického hradu.
Zcela jasně tvou mysl pohltí neporušený a roky neztupený pocit chladivého jemného mechu, kolem bradavického jezera, který tě tak něžně hladil do bosých chodidel. O půlnoci jsi pošetile, ale s pláčem v mladých očích plných emocí vyběhla ze zmijozelského sklepení, jehož stěny tě dusily a uzavíraly do svého chladu.
Dokážeš si vybavit jemný hebounký materiál tvého županu v barvě půlnoční modří. Ten dotek utěšujícího hedvábí na své kůži stále cítíš, přestože tě od toho okamžiku dělí víc jak patnáct dlouhých let.
Černočerné sametové vlasy ti létaly kolem tváří, volně se ti spouštěly po téměř holých zádech. Svůj neutišitelný běh jsi zastavila až u velké vrby hodně vzdálené od čarovného hradu, který byl ponořený v temnotě a překvapivém tichu. Dorůstající měsíc vše kolem osvětloval s nezničitelnou intenzitou a hladil tvojí siluetu přitisknutou ke stoleté zvrásnělé kůře mohutného stromu. Stříbřité paprsky tančily nocí jako půvabné víly a svou nádherou poskytovaly úchvatnou podívanou pro toho, kdo se uměl dívat.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš," Jeho jemný sametový hlas narušil hluché ticho panující na školních pozemcích. Zmateně ses rozhlédla, protože si nikde vytouženou postavu svého přítele neviděla, přestože v tuto chvíli jsi po jeho přítomnosti toužila víc než kdy jindy. Měla jsi strach. Ze všeho. Z budoucnosti, která hrozila napadnout všechno, čemu jsi doteď věřila, zničující silou. Z rozhodování, které sebou budoucí dny měly přinést. Ale hlavně z ledové prázdnoty, která se ti začala roztahovat v duši a zapříčiňovala to, čeho jsi nikdy v životě nechtěla dosáhnout. Být stejná jako tvoji rodiče. Jako lidé, se kterými ses denně setkávala na koleji.
Ten strach tě vrhl do něžné konejšivé náruče toho, co právě vystoupil z hlubokých a spletitých stínů stoletého stromu.
"Co se stalo?" Nechápal mladík s jantarovýma očima náhlou změnu tvého výrazu, který většinou kryla pevná chladná maska, kterou nenáviděl, ale i přesto se do ní zamiloval.
"Mám strach." Oči se mu rozšířily překvapením, ale nic ti neřekl. Pořád si pamatuješ ten nezaměnitelný výraz v jeho očích, kterým se na tebe ten večer díval. "Mám strach, protože nevím, co s námi bude," povysvětlila jsi mu svou myšlenku a krásný obličej jsi zabořila více do záhybů jeho černého pláště. Pořád máš ve vzpomínkách tu vůni, nezaměnitelnou dokonalou, jenž tě vždy tak přitahovala a mámila tvoje smysly. I po čtrnácti letech si ji pamatuješ.
"Chci být s tebou," Tahle jediná věta tě od té doby straší ve snech. Proč? Proč jsi tehdy neposlechla? Proč? Tohle slovo tě nikdy nepřestane pronásledovat, stejně jako pohled jeho očí a stejně jako nezlomné pocity jejího srdce.
"Nemůžeme být… spolu. Nechci,… abys kvůli mně… přišel… o přátele," zašeptala jsi zlomeně se slzami v očích. Koulí se ti po tváři i teď, když si vybavíš ten moment, ten okamžik.
Nic ti neřekl.
Chápal to.
Prostě si tě přitáhl do svého bezpečného objetí a něžně políbil. Bylo to téměř dokonalé a stále se ti nad tou dokonalostí motá hlava. Proč? Proč to muselo skončit?
Na tyto otázky ti nikdo neodpoví a ty to víš. Víš, že už nikdy nepocítíš takový pocit, jako s ním té noci, kdy tě svíral v náručí až do překrásného svítání, které vás okouzlilo a svojí nádherou prosvítilo, rozzářilo celé bradavické pozemky a onen kouzelný hrad.
Bolí tě srdce, když ti mysl pošle další vzpomínku na to, jak si namotával na prst tvoje havraní vlasy a propaloval tě až do duše jantarovýma očima. Do té samé duše, která je tady v Azkabanu ledová a plná bolesti, zmaru a zklamání.
Azkaban. To místo vyvolává ty nejhorší vzpomínky. Pro tebe je jako peklo, ze kterého není vysvobození. Trestá tě za hříchy, co tvoje svědomí neodpustí.
Azkaban. Odpoutáš své hluboké, lehce přimhouřené, černé oči od malého okýnka ke svobodě. K minulosti. Bolí to, ale víš, že hvězdy jsou tam stále pro tebe. Bolí to a bolest tě nutí pykat. Cítíš svou vinu. Cítíš všechna nesprávná rozhodnutí tvého života. Tak to má být.
Azkaban. To místo trestá. Tebe. A ty to víš, cítíš, chápeš a přijímáš.
Azkaban. Není cesty zpět.
***
Na stovky vzdáleném místě seděl onen muž. Tvoje láska. Jediná a nekonečná. I jeho pohled přitáhly hvězdy na jinak černočerné obloze, jejíž barva mu připomněla tvoje vlasy. Ne, použít množné číslo hvězdy je přehnané. On svůj pohled hlubokých, smutných jantarových očí připoutal na jednu jedinou hvězdu. Tvojí hvězdu.
I jeho při tom pohledu zabolelo v srdci, v duši a v mysli. Máte hodně společného, víš to? Ale nejste si souzeni.
V tuto chvíli vás rozděluje jedno jediné slovo.
Azkaban. Uchvatitel duší, veselých myšlenek a tajných lásek. Zpřetrhává pouta a ničí své vězně. I on ví, že si ten pobyt zasloužíš. Přesto tě lituje a večer, co večer pozoruje tvou hvězdu an sametové hebké obloze a přitom jeho siluetu obtáčejí stejné paprsky stříbřitého měsíce.
Azkaban. Lituje tě, jen díky tomuto slovu. Tak krutě si s vámi osud zahrál. Ale víš, že kdybys po tom láskyplném kouzelném večeru zůstala s ním, tak by bylo všechno jinak?.
Azkaban. Postavil mezi vás překážku, bariéru, kterou nelze překonat. A on to ví. Přesto an tebe nedokáže přestat myslet. Nedokáže ti neodpustit všechny ty špatnosti a pohroužit se do pohledu na vzdálený ostrůvek lásky a naděje, který jste kdysi sledovali spolu.
Miluje tě.
Oba vás svírá stejná bolest v srdci. Jeho duše je stejně černá jako ta tvoje. Brázdí jí rány bolesti, hluboké jizvy po ztrátách milovaných. Trýzní sám sebe, když na tebe myslí. Ale nemůže přestat.
Miluje tě.
Z pochmurného vzpomínání ho nevytrhnou ani spěšné kroky rozezněnící se na chodbě před jeho pokojem. Dovnitř vtrhne jeho přítel, ale i ty ho moc dobře znáš. Také jsi mu způsobila ránu v duši svojí zradou, chováním a hlavně…
Azkaban. To slovo děsí, byť pouze v myšlenkách.
Černovlasý muž se zhluboka nadechne, pokládajíc konejšivě dlaň na přítelovo rameno, a s lehkou výčitkou v hlase vysloví důvod, se kterým přišel.
"Je čas. Pojď, Remusi." A on jde. Posledním pohledem na Bellatrix si dodá naději a vykročí levou nohou ze dveří, aby se vydal vstříc předem připravenému osudu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Abogarth Abogarth | Web | 24. července 2008 v 16:40 | Reagovat

Panebože to je krásný.Když jsem to začala číst tak mi z toho jak je to napsaný běhal mráz po zádech..Je to moc pěkný,procítěný,...

2 Kikinaa(BellatrixB) Kikinaa(BellatrixB) | Web | 25. července 2008 v 20:42 | Reagovat

je to nadherny..dekuju mooc :-*.. ty jo fakt diky ani nevim co rict :).. to sem fakt necekala..kazdopadne ti za to fakt moc dekuju.. je to opravdu mooc krasny.. faaakt diky.. taky te mam moc a moc rada.. sem rada ze te mam ;)

3 Amy leeeee Amy leeeee | Web | 28. července 2008 v 10:00 | Reagovat

Je to nádherný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama