17. Připraven/a ke každé špatnosti

6. října 2008 v 22:28 | NarcissaB. |  Navždy...
Hurá!!! Stavte slavobrány, Narcisska se zase objevila!!! A dokonce s kapitolou :-). Dalo mi to strašně zabrat, ale jsem tu. Moc se omlouvám za skoro měsíční pauzu, ale mám teď hrozně moc práce a ještě víc problémů :-(. Ale teď se to snad zlepší ;-).

No, kapitolka je taková umrněná a hlavně krátká, moc mi to nejde, ale nemůžu říct, že bych se nesnažila :-D.
Tak si kapitolku užijte! Speciální věnování má u mě Polgara můj věrný rádce a pomoc ve zlých časech :-), Ivísek moje zlatíčko milované ;-) (A koukej nechat mě a Luciuska napokoji, nebo na pokoji to je jedno :-D) a Electra (ta sice moje povídky nečte, ale je pro mě teď úžasnou oporou ;-).
Tak vás všechny zdraví
NarcissaB.


17. Připraven/a ke každé špatnosti

"Hej, Sero!" zakřičel Sirius přes chodbu náhle, až se za ním mnoho studentů otočilo, ale ta jediná, která právě měla, to neudělala. Jeho kamarádka mířila jako ve snách chodbou dál a naprosto ignorovala Siriuse s Remusem, kteří se k ní bezvýsledně snažili dostat přes masu studentů, mířících opačným směrem do Velké síně na oběd. Remusovi v hluku kolem neunikly stížnosti na profesorku McGonagallovou, ani chvála na profesora Kratiknota, zatímco na Křiklana, putovaly školou dva zcela odlišné názory.
"Zatracení prváci!!!" rozčiloval se Sirius a nemilým pohledem sledoval trojici drobných dívek z prvního ročníku, které zcela nešly obejít a rozhodně nemínily přidat na kroku a tak Sirius přidal na síle svého hlasu.
"Co myslíš, Remusi?" začal dostatečně nahlas, aby ho slyšeli i malé holčičky a Remus ho absolutně nechápal. "To budou asi ti prváci, co blokují chodbu a nevědí, že starším studentům se má prokazovat úcta a uvolňovat cesta!" pronesl dostatečně výhružně, že se na něj prvačky otočily.
"No, sláva," zazubil se Sirius a protáhl se mezi zkoprněnými dívenkami. "Hni sebou, Remusi," povzbuzoval kamaráda přes rameno a prodíral se dál davem.
"No jo, no jo," zahuhlal Remus a vrhl se skrz studenty za svým přítelem.
Stopování Sery nebyla žádná sranda, ale oni si prostě nemohli pomoct, celý den jim připadala příliš nepřítomná, vážná a teď místo na oběd zamířila na opačnou stranu od Velké síně. Oba dva jen doufali, že nebudou muset využít Pobertova plánku, který narychlo vytáhli z Jamesovy tašky.
"A jsme v prdeli," vydechl Sirius schváceně na rozcestí asi pěti chodeb.
"A máme smůlu," přikývl Remus souhlasně, i když trochu slušněji, protože takhle jim nezbývalo skoro nic jiného než ten Pobertův plánek.
"Jsem připraven ke každé špatnosti," vyhrkl Sirius rychle, plánek jen napůl vyndaný z kapsy.
"Jak jinak," neodpustil si Remus a Sirius ho za to probodl nepřívětivým pohledem, protože zrovna neměl na žerty náladu, což se právě u Siiruse nestávalo skoro vůbec. On sám vůbec netušil, co se to stalo, ale byl tak zabrán do hledání Sery, že to neřešil. Zato Remuse to zaujalo o něco víc. Tohle nebyl Sirius. Ten správný Sirius myslel na každou kravinu vždy a všude a najednou… Třeba se zamiloval, napadlo náhle Náměsíčníka a měl co dělat, aby se neuchechtl nahlas nad tou myšlenkou. Sirius a láska? Ušklíbl se v duchu sám sobě. Nesmysl a ještě k tomu Sera? Nesmysl na druhou, pomyslel si rozhodně a zavrtěl hlavou.
Pustil to z hlavy a právě včas, protože kdyby se zamyslel ještě o pár vteřin déle, tak mu Sirius utekl na další křižovatce chladných, kamenných chodeb bradavického hradu.

Proč jsem vlastně šla sem? Pokrčila Sera rameny a zahloubaně se opřela o okno na nejvyšším místě hradu, na astronomické věži. Netušila, co ji sem táhlo.
Celý den se cítila nesvá a během dopoledních hodin se dokázala soustředit pouze na toto místo. Nevěděla proč. Možná to byl následek toho prazvláštního snu.
Dnes ráno se probudila, zalitá ledovým potem a s nepříjemným pocitem na hrudi.

Mráz. Led.
Podivná kovová chuť v ústech. Krev.
Ledové cáry mlhy sevřené kolem těla.
Temnota kolem… ale ne… Záblesky v dáli. Přibližují se.
"Avada Kedavra!"

Poslední co si Sera z toho snu pamatovala, byl zářivý jedovatě zelený záblesk smrtící kletby. S astronomickou věží to nemělo nic společného, ale přesto ji tam něco táhlo a teď jakoby ji studený dotyk skleněné okenní tabule uklidňoval a chladný, ledový dotek konejšil.
"Sero?" K uším jí doletělo její jméno zašeptané důvěrně známým hlasem. Sirius se ozval nejistě, jak to nebylo jeho zvykem, ale u Sery takovéhle nálady také obyčejné nebyly. Dneska není nic, jak by mělo být, prolétlo Remusovi hlavou náhle, až znepokojeně nakrčil obočí.
"Hmm?" zareagovala, tedy reakcí by se to zrovna nazvat nedalo. Oba chlapci se k ní přiblížila a Sera se na ně pokusila usmát, ale přes slzy, o kterých ani netušila, že je má na tváři, to moc dobře nešlo. Pokusila se je setřít, ale snažte se o to nenápadně, když pozorovatel, neřkuli pozorovatelé, stojí metr od vás.
"co se děje?" staral se Remus a přiblížil se k Seře ještě blíž a zatímco Sirius jejich nejlepší přítelkyni chytil za ruku a přitáhl k sobě, Remus ji položil paži kolem ramen.
"Co se stalo?" položil znovu otázku Sirius, když na první bylo odpovědí pouhé zavrtění hlavou.
"Mám strach, Tichošlápku," odpověděla mu tichoulince.
"Z čeho?" vyděsil se Remus a natočil hnědovlásku víc k sobě, aby jí viděl do očí.
"Z války," zašeptala, ale spíš chtěla, aby ji neslyšeli. Připadala si hloupě, když to takhle řekla. Celkově si připadala jako malá, hloupá holka, která se bojí, aby jí neukradli mašli z vlasů.
"Třeba žádná válka nebude. Možná se to jen všechno moc zveličuje," konejšil ji Sirius, ale nevěděl, jestli víc utěšuje sebe, nebo ji, ale moc mu to nešlo ani na jedné frontě.
"Bude, Siriusi," řekla zcela vážně Sera. "Jednou jsem o tom mluvila s McGonagallovou. Bylo to hned na začátku září, na jednom mém školním trestu. Neřekla jsem vám o tom, protože jsem vám nechtěla přidělávat starosti a v té době mi to nepřišlo až tak vážné…" povzdechla si smutně. Remuse bolelo, když ji takhle viděl, na to ji měl moc rád, ale věděl, že má zcela určitě pravdu.
"Co ti McGonagallová řekla?" zeptal se tiše.
"Že válka bude," odpověděla a hlas se jí zase začal třást, zatímco klukům se sevřely útroby. Měli pocit, jakoby právě nastoupili do vlaku, který měl v každém dalším okamžiku vykolejit.
"Už to začalo," povzdechl si Remus. "Smrt Potterových, že ano? Ti byli první, kdo mezi námi chyběli. A bude to pokračovat."
"To ano," přikývla Sera zcela rezignovaně.
"MY to zvládnem," prohlásil pevně Sirius a sám tomu věřil. "Dokud budete spolu, tak to zvládnem."
"Asi máš pravdu," uznal Remus a přitáhl si Seřenina chvějící se ramena blíž k sobě. Stejně jako Sirius cítil neutuchající potřebu svou kamarádku chránit, nenechat ji střetnout se s jakýmkoli zlem, ale v tuhle chvíli jí mohl být pouze oporou.
"Asi? Já mám pravdu přece pravdu úplně vždycky," nadmul se hrdě Sirius. Zkoušel hrát sám sebe v normální situaci a v normální chvíli a celkem se mu to vedlo, přestože uvnitř se mu všechno svíralo strachem. Sera se uslzeně usmála, ale o vteřinu později si otřela slzy a výraz, který nasadila Remuse i Siriuse ujistil, že teď už je správně. Tohle byl Seřin výraz, který znali, který milovali a který značil, že paní Norrisová by se měla začít bát.
"Určitě nás nikdo nikdy nedokáže porazit, dokud budeme všech pět pohromadě," usmála se Sera a natáhla ve známém gestu sevřenou pěst dopředu před sebe.
"Šest," opravil ji náhle Remus a jaksi káravě se po ní podíval. "Je nás šest, nezapomínej na Lily."
"Jistě, Remus má pravdu," přisadil si hned pobaveně Sirius. "Vím, že ji nemáš moc v lásce, ale James je k ní skoro přirostlý, takže nepředpokládám, že bychom je dokázali jen tak rozdělit," zasmál se, ale vzápětí položil svou mužnou dlaň na Sereninu drobnou ručku a Remus ho hned následoval.
"Navždy spolu, slibujete?"
"Navždy."
"Navždy…"
Přestože tahle slova byla pronesena vážně a všichni tři, vlkodlak Remus Lupin, krásná Serena Williamsová i sukničkář Sirius Black, je mysleli vážně a přímo od srdce, na cestu od astronomické věže se vydali celí rozesmátí a vtípky se z nich jenom sypali.
Seru ten rozhovor zahřál u srdce, když se přesvědčila, že se svým přátelům může se vším svěřit i se starostmi, aniž by se dočkala výsměchu a nepochopení. Až teď si plně uvědomila, jak moc pro ni všichni znamenají, ale to nijak nezabránilo jejímu strachu z války i z lorda Voldemorta, který zcela znatelně a hmatatelně ohrožoval její rodinu. Viděla Jamesovu bolest, když ztratil rodiče a v tu chvíli se rozhodla, že ten mizerný a prohnilý člověk za to utrpení musí zaplatit. Nic jiného jí nezbývalo a za nic na světě nechtěla zažít tu bolestnou ztrátu jako James. Tušila, že by nedokázala být tak statečná jako černovlasý mladík, který byl jejím nejlepším přítelem.
"Sero?" Otočil ji k sobě Sirius, když Remus před nimi prošel skrz otvor ve zdi za Buclatou dámou do nebelvírské věže. "Neboj se, spolu to zvládneme," těšil ji a v očích mu zasvítily jiskřičky citu, který snad poprvé Sera nedokázala identifikovat, ale nevadilo jí to. Tohle byl ten Sirius, kterého znala a důvěřovala mu celým srdcem.
"Myslím, že je na čase začít uvažovat o té Brumbálově nabídce," podotkla tiše a než mohl Sirius jakkoli protestovat, prolezla do nebelvírské společenky, kde ji jako první padl do oka James sedící ve svém oblíbeném křesle u krbu, ve kterém šlehaly plameny, a na klíně se mu choulila Lily. Vypadali šťastně a při tom pohledu dokázala Sera Lily odpustit všechna zlá a nepřívětivá slova pronesená na adresu Pobertů.
Zato Siriusovi se u kořene nosu vytvořila starostlivá vráska. Nelíbilo se mu, že by byla Sera, jeho nejlepší přítelkyně a člověk, který v jeho životě měl asi největší místo, ochotna byť jen uvažovat o Brumbálově návrhu. On sám samozřejmě hned souhlasil, ale pro Seru se mu to nezdálo vhodné. Zase bych ji chtěl ochraňovat, pomyslel si Sirius nechápavě. Ještěže mi nemůže číst myšlenky, to by byla měla, uchechtl se v duchu. Ale ani tahle veselá myšlenka mu neubrala na palčivosti otázky ohledně brumbálova návrhu. Ano, hádáš správně čtenáři, pokud si myslíš, že Brumbál jim navrhl členství ve Fénixově řádu.
Sirius nepochyboval, že rozhodnutím je si všech šest absolutně jisto, ale Sera… to bylo něco jiného. Nechtěl, aby se vystavovala takovému nebezpečí. Přestože pocházela z jednoho nejčistších rodů v Anglii, téměř v celé Evropě a její otec ji naučil kouzla, o kterých by se někomu mohlo jen zdát, pořád si myslel, že je to pro ni moc nebezpečné. Měl ji pro sebe jako malou, milou, citlivou dívku, která by se podle jeho mínění neměla plést do válek, vraždění, únosů a celého toho kolotoče, jaký Fénixův řád obsahoval.
"Siriusi?" zamávala mu právě ta osoba, o níž si dovolil teď přemýšlet, dlaní přímo před nosem. "Co tu stojíš, jako svatý na mostě? Pojď si taky sednout, ne?" A potom ho Sera popadla za ruku a dotáhla až ke křeslu nejblíže ke krbu. Bylo oblíbené jeho i Sery a vždycky se o něj prali jako malé děti. Teď ho do něj posadila dobrovolně, ale každovečerní rvačku vyřešila jednoduše. Prostě si mu sedla na klín.
"No tohle…" zavrtěl hlavou naoko pobouřeně Sirius, ale Sera ho ukonejšila zářivým úsměvem, takovým jaký uměla jen ona a nikdo na světě jí nemohl nikdy napodobit. Teda alespoň Siriusovi to tak připadalo.
"A nemrač se," doporučila mu přátelsky a jemným dotykem ukazováčku Siriusovi vyhladila vrásku na čele. "Radši přemýšlej, co provedeme Filchovi," dodala rozverně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Abogarth Abogarth | 7. října 2008 v 8:43 | Reagovat

Ahojky, je to úplně skvělá kapitolka! Nevim proč, ale skoro se mi chtělo brečet jak si tam popisovala ja se Sera cítí. No těšim se na další kapitolku, vypadá to teď zajímavě.A ty se taky nemrač, keep smilling :)

Jo a to sem zapomel anapsat, jak tam Remus říká něco jako Sirius a láska? Nesmysl a ještě k tomu Sera? nesmysl nadruhou...:D....to se povedlo

2 Mariana Mariana | Web | 7. října 2008 v 10:00 | Reagovat

Vášně moc pěkná kapitola. Strašně se mi líbilo, jak Sirius a Remus Seru sledovali. A nejlepší bylo to řešení jejich společných bitev o křeslo. Ti dva se k sobě skvěle hodí.

3 Maka Maka | 7. října 2008 v 17:41 | Reagovat

Tahle kapitolak je úžasně dojemná...A souhlasim s Abogarth, vypadá to zajímavě :) Jen směle pokračuj a s úsměvem na tváři tvoř dál tak, jak to umíš jen ty :)

4 weruška weruška | Web | 7. října 2008 v 18:21 | Reagovat

souhlasím se všemi :)...super :)

5 Teresie Teresie | E-mail | Web | 7. října 2008 v 20:56 | Reagovat

Úžasný...!!!!!!!! :)) Šáhlá a zároveň dojemná... Píšeš prostě strašně krásně a já se pokaždý třesu na další kapču i když teď skoro nejsem na netu přece stíhám tvůj blog kontrolovat každý den :))) Doufám, že nezklameš a BRZO!!!!!! napíšeš další kapču :)) Jinak se moc těším na to jak to vyřešíš s Serenou a Siriem :)) Jinak taky krásně popisuješ jejich "vztah" a přátelství Pobertů a Sereny a teď už taky Lily. Jsem zvědavá jak tuhle povídku ukončíš, ale vůbec to radši nechci vědět, protože pak by už nebylo žadný pokračování...což je teď strašná představa!!!!!

PS: Nechceš se spřátelit???

Těším se a zatím pááááá :-*

Tvoje  Terinkááá

6 kajush kajush | 8. října 2008 v 18:15 | Reagovat

božíííí uz at je dalsi kapitolka:D:D

7 Ivísek =-* Ivísek =-* | Web | 9. října 2008 v 12:06 | Reagovat

Hihi..

Kapitolka se mocky povedla:D

A díky za věnování, já vím že jsem zlatíčko, a obdivovaná:D Takyže jsem mladší:P

Noo..JÁ tedy nevím jestli ti dám pokoj. Víš kolik takový pokoj stojí?!

No..možná ti koupím postel:D Velkou..abyste se tam s Luciusem vešli:D

No to víš..:P

Mimochodem, kdy bude něco k Kdo vyhraje? Nebo naše společná?:D

Asi tlačím na pilu:D Už bylo vůbec dost, žes něco napsala:P

Ale jsem vůbec ráda žes něco napsala:P Po dlouuhé..době. Ehm.:D

Já už s těma kecama tedy končím..ještě tu někoho nakazím kecanicí:D

Víš kolik lidí ti balí Luciuse?:D Už je nestačím odhánět:-/ JÁ jsem totiž ta HLAVNÍ provokatérka:D

JÁ jsem beta:D

S Vámi se loučí, všemi obdivovaný Zmijozel.. (srry, nemohla jsem si to odpustit:D)

IvíseQ =-*

8 Ivi Ivi | Web | 9. října 2008 v 12:09 | Reagovat

P.S. : Sakra, co tam dělá to Q? Jako..drzost! Crucio!:D

P.P.S. : Nevšímejte si mě, trpím psychikou újmou:D

P.P.P.S. :Chyba tisku! Já jsem alfaa! Néé beta!:D

Speciálně pro Tagýska : Ty čokoláde, ozvi se mi na icku:D

9 Polgara Polgara | Web | 9. října 2008 v 17:06 | Reagovat

Moc, moc děkuji za věnování. Kapitolu jsem ještě nečetla, ale v nejbližší době to napravím (snad).  Heh, já nevím co napsat do komentáře...no nic, prostě děkuju. Dneska mám nějak vygumováno

10 Lia Lia | 9. října 2008 v 20:54 | Reagovat

pekne..ale zlaty je Sirius..:)..ako sa stara..:)..to bude laska:)

11 Mary(Irene) Mary(Irene) | Web | 10. října 2008 v 18:17 | Reagovat

Pěkný, mc pěkný.. takový zamyšlení i když já radši legraci, ale povedlo se ti to! Vážně!

12 Leena Leena | Web | 11. října 2008 v 19:58 | Reagovat

fakt dobrý :-) už se opět těšim na další :-)

13 Leandra Leandra | E-mail | 14. října 2008 v 18:50 | Reagovat

Krásná povídka ,krásná kapitolka,krásnej blog!!!!uz se moc tesim na dalsi kapcu....snad nas nenechas ceket dlouho....libi se mi ten pevny vztah mezi vsemi poberty,fakt kouzelny....ale Sera mi nak de porad k Severusovi..

14 Jenny Jenny | Web | 18. října 2008 v 14:15 | Reagovat

No wow! To byla nádhera...nádherná, citlivá kapitolka...jsem unešenáááá....strašně se těším na další kapču!!

15 Leandra Leandra | E-mail | 22. října 2008 v 19:36 | Reagovat

PROSIIIIM CO NEJDRIV POKRACO!!!!!!!!!!!!!

16 Alex Alex | Web | 28. února 2009 v 12:01 | Reagovat

Juj, to se nám to slibně vyvíjí :D

17 Nikol Nikol | E-mail | Web | 21. března 2009 v 17:21 | Reagovat

krásně psychologicky přemýšlející s nejlepším zakončením, tj. poslední věta XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama