Na dno a vzhůru!

27. října 2008 v 20:40 | Tagryjka |  *Jednorázovky*
Ahojky, lidičkové :-(. Tak jsem tu zase, přestože jsem tomu ani nechtěla věřit. Mám tu jednu jednorázovku, vlastně to ani není jednorázovka. Nehledejte v tom ani děj, ani smysl. Je to prostě takový výkřik do tmy.

Snažila jsem se vyjádřit to, co cítím teď v mé situaci. Prostě je mi strašně mizerně a potřebuji se z toho nějak dostat, ale nic mi nepomáhá. Po dnešku je to dno ještě hlubší než hluboké a mě už došly všechny slzy a zůstala jen bolest. Znáte to někdo? Doufám, že ne, protože takhle nějak já si vždycky představovala peklo...
No, nevím, jestli vám mám vůbec říkat, abyste to četli. Není to nic...
Loučí se
Tagryjka...


Na dno a vzhůru!

Lidé obvykle nemají rádi hřbitovy, možná je to pro jejich ponurou atmosféru, pro pověsti a pověry, které mezi lidmi putují a děsí jejich odvahu jako nějaký zběsilý mor. Ale člověk, o kterém zde bude řeč, neměl ty pochmurné části měst a vsí rád, protože na jednom z nich leželi a mírumilovně spali dva jeho nejlepší přátelé.

Ovzduší křížů a mramorových náhrobků ještě umocňoval velký, černý pes, který se náhle zjevil ve velké tepané bráně, jako pomocník samotné smrti.
Kdyby si s tím dělal starosti, musel by zjišťovat, jestli je na malém plácku za kostelíčkem sám, ale jemu to bylo jedno, přestože to nebyl tak úplně obyčejný pes.

"Tak jsem konečně tady," usmál se černovlasý muž, se smutkem vepsaným hluboko do strhaných rysů, na zářivě bílý náhrobek. Mnozí by se mohli divit, kde se tam ten muž tak náhle vzal, ale my víme, že to nebyl jen tak obyčejný pes.

"Myslím, že čtrnáct let je až moc dlouhá doba," pokračoval Sirius Black s hořkým úsměvem na rtech. Opravdu to bylo čtrnáct let od smrti Jamese a Lily Potterových, jejichž jména se skvěla na skromném hrobě, který ho k sobě lákal už strašně dlouhou dobu, a přesto zde byl poprvé.
"Tak rád bych doufal, že jste oba unikli té hrůze tady mezi námi, ale ztratil jsem příliš víry ve spravedlnost na to, abych si tím byl jistý." A další hořký úšklebek zbrázdil Siriusovu tvář.

Popravdě řečeno jim hrozně záviděl. On sám toužil po smrti jako po ničem jiném na tomto světě. Bylo sice strašně jednoduché otočit sám proti sobě hůlku a vyslovit ta dvě zakázaná slova, ale na to ml příliš mnoho hrdosti. Proto jim záviděl. Mohli odejít z tohoto prohnilého světa tak snadno. Chtěl jít za nimi. Chtěl tolik pokračovat dál, nechat všechny a všechno za sebou. Jeho touha, jít za svým nejlepším přítelem a jedinou dívkou, která mu kdy rozuměla, byla tak bolestná, že mu to hruď málem trhalo na drobné kousíčky. Svíravý pocit u srdce, tam, kde tušil lidskou duši, mu vháněl bolestné slzy do očí, ale přesto nikdy nedovolil, aby se nějaká přehoupla přes hradbu řas, které lemovaly jeho hluboké šedé oči.

"Chtěl bych zemřít," zašeptal do ticha větu, která ho strašila i ve snech, a pak se Siriusovi zlomil hlas. Tady na hřbitově, když měl přímo před očima důkaz toho, že dva milované přátele už nikdy neuvidí, na ně ta ztráta konečně dolehla plnou silou. Celých čtrnáct let věděl, že by měl vzlykat zármutkem, řvát ztrátou a plakat smutkem, ale nikdy se mu nedostalo slz, které by dokázaly vyjádřit tu pustotu v jeho srdci. Nedokázal to ze sebe vyplavit. Až do této doby. Byl na dně, na samotném dně lidské duše, jež je téměř hranicí mezi životem a smrtí.

Ale náhle, najednou jako blesk z čistého nebe, se mu mramorový náhrobek před očima rozmlžil a Sirius Black poprvé v životě začal plakat. Klesl na kolena, hledíc na jméno nejlepšího přítele a skrz hradbu řas se mu prodrala jedna slza. Ta jediná kapička slané, průzračné tekutiny byla čirým koncentrovaným smutkem, Snesla se k zemi jako diamant zářící z hlubin.

"Takhle to nemělo být, Jamesi," zašeptal Sirius a hlas se mu třásl. "Tohle jste si nezasloužili. Měli jste dál žít, vesele se smát a pozorovat Harryho, jak šťastně vyrůstá v úplné rodině?" vzlykal Sirius. "Proč? Proč? PROOOČ?!" zařval náhle Sirius jakby se jeho neštěstí přetavilo v zoufalý vztek. Zařval z plna hrdla a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. Jen chtěl odpověď, kterou nikdy neměl dostat. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by ho zvedl z kleku, kdo by ho podepřel a odpověděl na otázky. Tohle slovo bez odpovědi ho bolelo v srdci, pálilo na rtech celých čtrnáct let. Bylo tak jasné a snadné jako slza, jež se před okamžikem snesla k zemi, ale svět už nebyl stejný jako dřív.

"Proč?" vydechl zdrceně Sirius. "Proč někdo musí žít a někdo musí zemřít?" Zase nikdo, kdo by mohl reagovat na otázku. "Chtěl bych jít za vámi. Chtěl bych zemřít… Ale neudělám to." Náhle Sirius zvedl hlavu a svůj zrak vedl k pohyblivé fotografii na mramorovém náhrobku. "Nezabiju se. Kvůli vašemu synovi ne… To vám slibuji…" A s těmi slovy vycházejícími až z hloubi srdce se vydal od místa utrpení. Láska k živým zase zvítězila nad touhou po smrti.

Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tery tery | 27. října 2008 v 21:46 | Reagovat

Je to moc pěkný,strašně smutný,ale krásný.Píšeš moc hezky a přeju ti,aby se ti co nejdřív zase dobře dařilo!!!!!!

2 Imala Imala | E-mail | Web | 28. října 2008 v 12:56 | Reagovat

Nádherný...

K tomu pocitu, já ho mívám taky. Někdy mi připadá že se na mě celý svět chce zhroutit. Někdy to trvá dlouho, ale někdy krátce a potom v tom nejveselejším dni se zase všechno zhroutí. Svět je takový, že nikdy nikdo nepozná pravé štěstí, každý má pořád ve svém srdci ukrytou kapičku toho bolestného smutku a ten je někdy v životě přepadne. Někdy proto že umřela babička, nebo také vůbec netušíme proč. Mě se to stává poslední dobou čím dál častěji a nemám ani náladu na strašně dotěrné "kamarádky", které mi děsně lezou na nervy. Doufám že se z toho brzy vyhraběš.

Upřímnou soustrast přeje Imala

3 Abogarth Abogarth | 28. října 2008 v 21:03 | Reagovat

Moc pěkná povídka, není to žádný výkřik do tmy, nebo jak jsi to psala. Je to hezky procítěné a doufám že ti spoň trošičku pomohlo ;-)-

4 Kikinaa (BellatrixB) Kikinaa (BellatrixB) | 28. října 2008 v 21:10 | Reagovat

je to nadherny.. moc krasne pises...

ae je to moc smutny.. moc dobre vim jak se ted citis.. a je mii to strasne lito :(..  ach jo..  uz se na tebe moc ve ctvrtek tesim.. :):*

5 Maka Maka | 29. října 2008 v 10:21 | Reagovat

Doufám, že tvůj smutek, Tagryjko, co nejdřív odpluje jako voda v řece a někde v dáli se vypaří... A nakonec zbydou jen ty šťastné vzpomínky, které ti budou pomáhat na cestě životem. A asi taky pocit chyby, kterou nedostaneeš možnost napravit... Ale nemá smysl trápit se minulostí, budoucnost je důležitější! A přítomnost žij naplno :) Ahoj ve čtvrtek:):):)

6 Tracy Tracy | Web | 30. října 2008 v 19:20 | Reagovat

Krásná jednorázovečka! Tajová užasně smutná, skvěle napsaná...ehm asi mi docházej slova.....nikdy mi moc nešlo psát obdivné komentáře bez toho, abych se furt opakovala. Takže asi tak OBDIVUJU TĚ!!!

Ps.: Nechtěla bys spřátelit?

7 kate kate | 30. října 2008 v 19:37 | Reagovat

JŮŮŮ SUPER..

8 Polgara Polgara | Web | 31. října 2008 v 21:01 | Reagovat

Nu, já jsem ti svůj názor řekla přes icq, takže tady napíšu, že je to napsané pěkně, ale pořád tomu něco chybí...

9 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 19. září 2012 v 13:42 | Reagovat

Achjo... Já jsem se u toho rozbrečela... Je to na nic! Proč museli umřít tak mladí? Šťastní mladí manželé a rodiče... Není to fér! NENÍ!!! Chjochjo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama