Veni, vidi, vici

31. října 2008 v 15:40 | Tagryjka |  *Jednorázovky*
Teď si říkáte, že se s jednorázovkama teď roztrhl pytel, což? Mně to tak taky přijde ;-). Ale tahle jednorázovka má účel. Je to totiž dárek...

A je to dárek pro mojí milovanou spolužačku, kamarádku a spřízněnou duši Abogarth, která má dneska svátek a já jsem jí stvořila další jednorázovku. Zrovna tahle se mi vůbec nepovedla, ale jí to zjevně vůbec nevadilo.

No tak vám jí sem dávám a přeju si, aby se vám alespoň trochu líbila ;-). A tobě Abogarth přeji všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, přátelství, porozumění, lásky a úspěchů :-*.

Tagryjka

P.S. A Abogarth? Mám tě ráda... Ikdyž někdy tvrdím opak...
----------------------------------------------------------------


Vrátila, změnila a milovala…



Světlounký třpyt vycházející z malé kamenné misky ležící na stole, tomu všemu dodával jakousi nadpozemskou přízračnost a vzpomínky se leskly s andělskou tajemností. Harry nevěděl, jestli má tu malou mističku magie a tajemna zničit, anebo těm vzpomínkám, které vyklepal z křišťálových lahviček na stole, věřit. Před chvílí se vynořil z víru vzpomínek, z nichž nebyla ani jedna jeho. Po tváři se mu koulely slzy a myslí Harryho Pottera, zachránce kouzelnického světa, rezonovalo jediné slovo. Proč?

***

"Půjde to?" Mladá hnědovlasá dívka položila těžkou otázku sama sobě, aby jí dodala na skutečnosti. Stála uprostřed místnosti plné různých knih, papírů, zmačkaných pergamenů a okolo krku měla pověšené drobné přesýpací hodiny. Hermiona Grangerová však věděla, že to, co drží v ruce, je obraceč času a ona se právě chystala udělat nejdůležitější rozhodnutí svého života.

"Půjde to," řekla rozhodně a pevně zvedla pohled svých hnědých očí od podlahy. "Musí." A poté na obraceči napočítala přesně zvolený počet otáček.

***

"Har-," začala hlasitě hnědovláska náhle se objevivší na nástupišti 9 a ¾ a dívala se přímo na rozcuchaného hnědovlasého mladíka, který jí tolik připomínal jejího nejlepšího přítele. Zesnulého přítele. Poté se Hermiona zářivě usmála, aby nějak zahnala svůj omyl.

"Promiňte kluci, ale jsem tu nová. Nepomohli byste mi s kufrem do vlaku, najít volné kupé?"A s těmito slovy mávla hůlkou a vedle ní se objevil zmiňovaný kufr.

"Proboha, co v tom máš?" zděsil se nad tíží zavazadla rozcuchaný kluk.

"Pár knížek," zaculila se nevinně.

"Ale ne, další knihomol," chytil se za hlavu hraně černovlasý, velmi pohledný mladík, ale vesele se smál, zatímco bledý, trochu zanedbaný světlovlasý kluk si Hermionu zaujatě prohlížel, až se málem začala červenat.

Tohle nemůžu zvládnout, pomyslela si Hermiona se zoufalstvím, když se na oko usmívala na pro ni až moc dobře známou čtveřici nebelvírských studentů.

***

Tahle vzpomínka Harryho bodala do srdce. Všichni tam byli tak šťastní a spokojení a jemu po nich jen zbývala prázdná místa v srdci. Přesto se odhodlaně nechal vzpomínkami vést dál, do časů dávno minulých.

***

"Nemůžu si pomoct, ale občas mi připadá, že nás znáš už roky, Hermi," smál se na ni Sirius rozvalený v křesle Nebelvírské společenky a všem jim trochu cukaly koutky nad absurditou té myšlenky. Jen Hermiona věděla, že ta myšlenka vůbec hloupá není. Bylo v ní až moc pravdy a znepokojivý záchvěv na dívčině tváři nemohl uniknout Remusovým bystrým, jantarovým očím.

"Tvoje myšlenkové pochody mě nepřestanou udivovat, Sirie," zasmála se půvabná hnědovláska a když potřásla hlavou, střetla se očima s pronikavým pohledem mladého vlkodlaka. Hleděla na něj tázavě, zato Remus jen pokrčil rameny a odvrátil se od té neuvěřitelné a tajemné záhady zrak.

***

"Slečno Thomasová," oslovil ji profesor Křiklan a Hermiona sebou trhla. Nemohla si zvyknout na příjmení, které si půjčila od jednoho svého dobrého přítele. Dalšího zemřelého přítele.

"Ano, pane profesore?" otázala se tak zdvořile, jak jen v tu chvíli dokázala, ale musela ve své mysli rychle zahánět obraz, který se jí vnucoval. V tomto pohledu ležel starý profesor Křiklan na zemi, svého úplně zničeného obývacího pokoje, v kaluži vlastní krve s končetinami v nepřirozených úhlech a s rozšklebenou jizvou na levé tváři, zatímco v bezduchých očích se mu odrážel smrtelný třpyt zlověstného znamení Zla.

Křiklan se usmál. Ten "současný" ano.

"Chtěl jsem se je zeptat, slečno, zda…"

***

I Harrymu se to vybavilo v další mezeře ve stříbrných vláknech vzpomínek v Remusově myslánce. Ten obraz zkázy se mu do paměti zaryl jako rozžhavené železo. Přestože Křiklana nikdy neměl rád, tohle nepřál nikomu.

Proč? Tohle bylo důležité slovo a on na něj teď neměl odpověď, ale tušil, že se skrývají v té malé misce s runami okolo okraje. Řada plných lahviček neúměrně odpovídala té prázdných, které už měl tu smůlu (nebo štěstí?) vidět.

***

"Nejsi tu nějak náhodou, viď?" Uklidňující ticho naplňující astronomickou věž, kterou zalévalo milosrdné světlo hvězd a měsíce, prořízl Remusův jemný hlas. Hermiona stojící u okna sebou trhla, protože nečekala, že by v tuhle noční hodinu mohl někdo přijít. Remus se chápavě pousmál a přistoupil až k okennímu parapetu zalitému třpytem noci.

"Jak to myslíš?" reagovala na jeho otázku, ale svůj zrak nechala připoutaný k hvězdám na obloze. Ten pohled si zamilovala. Hvězdy zůstávaly vždy stejné, ať už byla ve svém čase a pozorovala je ze zahrady svého domu, anebo byla tady a hleděla na ta světélka v hlubinách temnoty z nejvyšší věže bradavického hradu.

"Víš, jak to myslím," odpověděl jí Remus a také očima vyhledal noční oblohu, ale on na rozdíl od Hermiony nenávistně visel očima na měsíci. Hnědovláska jeho pohled vycítila.

"Úplněk je za tři dny, že?" zeptala se s chápavým podtónem v hlase, zatímco Remus šokovaně zalapal po dechu.

"Jak… jak… co?" V šoku ani nedokázal pořádně zformulovat větu.

"Nejsem tu náhodou," řekla a na tváři se jí usadil tajemný úsměv Mony Lisy, když se bez jediného slova otočila a elegantně odkráčela z pozorovatelny. Za sebou nechala nechápajícího Remuse, jak na ní jen v úžasu zírá, ale po chvíli se mu na rtech začal rýsovat chápavý úsměv.

***

I Harry se skrz křišťálové slzy, kterými měl pokrytou tvář, šťastně usmál. Tohle byla ta Hermiona, kterou tak dobře znal a kterou ztratil. Možná právě tohle bylo to, co ho tady bolelo nejvíc. To, že to prostě byla ona.

"Proč jsi to udělala, Hermiono?" úpěl Harry a netušil, že Hermiona byla stejně nešťastná a zoufalá jako on.

***

"Vždycky tě najdu tady?" usmál se Remus, když se znovu objevil na astronomické věži a uviděl Hermioninu siluetu u okna zalitou září měsíce, který na obloze pomalu ustupoval do fáze novu.

"Je tu krásně," odpověděla klidně a tentokrát se na něj s jemným úsměvem otočila. "Potřebuješ něco?" zeptala se tak mile, jak to uměla jenom ona.

"Možná." Tentokrát se tajemně tvářil mladý vlkodlak, ale Hermionu to z míry nevyvedlo.

"Tak až si to rozmyslíš, jsem tady," pokrčila pobaveně a hlavně rozpustile rameny, jakoby z ní Remusovou přítomností spadl veškerý smutek a zasmušilost. Otočila se zase k nočnímu nebi, které ji neustále tolik lákalo, jako světlo lamp noční můru.

"Přej si něco," řekl náhle tiše Náměsíčník, když jedna z hvězd opustila své místo na obloze a rychlým letem se snášela po obzoru dolů, což neuniklo ani Hermioniným očím, které na chvíli zakryla pod víčky, aby se na prosbu přímo od srdce soustředila.

"Měl jsi nějaké přání?" zeptala se ho poté.

"Ano," řekl jednoduše a opřel se o kamenný parapet okna. Než se Hermiona stačila všetečně zeptat, co si přál, Remus ji jedním rychlým pohybem přitáhl do svého náručí. Než hnědovláska stačila, byť jen překvapeně zamrkat, přitiskl své rty na její v něžném polibku.

"To hvězdné přání fungovalo opravdu rychle," usmála se Hermiona pobaveně, když se od Remuse odtáhla.

"Ty sis přála…" Remus nechápal.

"Nejsem tu jen tak náhodou," mrkla na něj vážně a natáhla se pro další polibek.

***

Tenhle pohled vyrazil Harrymu dech. Začínalo se mu to všechno částečně vyjasňovat. Tak proto, pomyslel si s povzdechem. Ale pořád nechápu zbytek.

Další bolestný vzdech se mu vydral přes rty. Ty vzpomínky mu rvaly srdce a on už nemohl ničemu zabránit.

***

Další ze vzpomínek už nebyla Hermiony, ale Remuse. Harry v ní našel všechny čtyři Poberty i s jeho matkou zdrceně sedící v nebelvírské společenské místnosti a všichni se tvářili strašně utrápeně.

"Kam sakra šla?" prohrábl si Sirius zoufale uhlově černé vlasy, přestože mu v hlase zněl vztek bezmoci. Konečně měl pocit, že jsou jako tým úplní, že může být Remus konečně úplně šťastný a ta naděje najednou bez jediného slova, téměř přes noc zmizí.

A Sirius nevěděl, jestli bezmocně řvát, anebo plakat nad ztrátou, která se dotkla jeho srdce. Už teď Hermionu postrádal a to ani netušil, jak si cestičky jeho života poskládá sám osud. Nakonec bezradně složil hlavu do dlaní a pouze doufal, že tohle je pouze zlý sen.

"Co to je?" Hlavu ho, i Remuse, přinutilo zvednout Jamesovo tiché, překvapené zalapání po dechu. Hned zjistili, na co on, i Lily schoulená v Dvanácterákově náručí se slzami na tváři, tak zírá. Před každým z nich se objevil dopis obklopený rojem blýskajících se jiskřiček. Na každé obálce bylo jedno jméno a všichni neomylně poznali Hermionin úhledný, pečlivý a pevný rukopis.

Teď mohl Harry vidět pouze to, co bylo adresováno bledému a zarmoucenému Remusovi.


Drahý Remusi,

Omlouvám se za to, že jsem se nerozloučila, ale poté bych nedokázala odejít vůbec. Vím, že se ptáš, proč jsem odešla a kam, ale ani to ti nemohu říct, přestože bych tolik chtěla. Ale jedno ti prozradit mohu. My dva se v budoucnu ještě setkáme, to ti slibuji.

V tomto dopise bych ti hlavně chtěla dát radu, abys měl život lepší než… Přála bych si, aby ses vždycky rozhodoval podle srdce. Zapomeň na rozum a vnímej své city a emoce. Možná se ti to teď zdá hloupé a nesrozumitelné, ale já bohužel vím, co a proč říkám. Jednou mě pochopíš…

Toto je vše, co bych ti mohla říct. Snad jen… Pamatuj, že já jsem s vámi nebyla jen tak náhodou.

Líbá

Hermiona

P. S. Poslouchej své přátele a věř jim, prosím!


***

Když se Harry rychle vyhoupl z myslánky nemohl vidět výrazy ostatních, když četli své dopisy. Petrův vyděšený obličej, Siriusovy zamlžené oči, Jamesův trochu smutný úsměv a Lilyiny slzy se rozplynuly ve vířivé kapalině vzpomínek.

"Proč jsi opustila i je, Hermiono?" šeptal Harry zoufale a zdálo se, že slz na tváři se toho dne nezbaví. Byl příšerně unavený, k smrti vyčerpaný, ale nehodlal přestat, dokud nedostane odpovědi a nepochopí činy milované kamarádky.

***

Když si Hermiona věšela obraceč času kolem krku v ložnici nebelvírských sedmaček, ale tentokrát v čase, ve kterém neměla co dělat, stékaly jí slzy po tváři. Nechtěla opustit toto místo, kde měla dovoleno se smát, svobodně vyjadřovat své názory, kde se nemusela bát Smrtijedů ani Voldemorta a její největší starostí byly domácí úkoly a uštěpačné poznámky zmijozelských. Ale chyběli jí tu její přátelé, které mohli Pobertové těžko nahradit. Jejich Trio spolu zažilo tolik věcí, že ani veselá partička rozpustilých kluků je nedokázala předčit.

Přesto Hermiona plakala, když se musela vrátit. Netušila, co jí čeká v budoucnosti, kterou se tak hloupým a dětinským způsobem pokusila změnit a hlavně netušila, kdo ji tam čeká…

Necháme to osudu, pomyslela si rezignovaně a zase pootočila v určitém počtu přesýpací hodiny. Ani v nejmenším nedoufala v to, co se mělo stát.

Možná udělala největší chybu svého života, když porušila všechna nepsaná pravidla v kouzelnickém světě o cestování v čase, ale ve chvíli, kdy se objevila ve známé místnosti na grimmauldově náměstí, jí to tak nepřipadalo. Obraceč času byl nemilosrdně ponechán gravitaci, protože Hermioně vyklouzl z ochablých prstů, když se dveře jejího pokoje zničehožnic rozlétly. V nich stál Remus, živý a zdravý v což nedoufala ani v těch nejdivočejších snech.

"Remusi!" spolu s jejím výkřikem pokoj naplnil i třeskot rozbíjeného skla přesýpače času a úder drobného kovu na podlahu, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost.

"Tolik jsem věřil, že se vrátíš," zamumlal jí Remus do vlasů. Harry i ostatní ani nedokázali zaregistrovat, že Hermiona v minulosti něco změnila, ale on v její návrat doufal celý život.

"Slíbila jsem, že se ještě jednou uvidíme," usmála se Hermiona šťastně.

***

"Je nutné vědět víc?" zasténal Harry a složil hlavu do dlaní. Už to všechno chápal. Střípky skla z rozbitého zrcadla se slily dohromady, kousky puzzle zapadly v celek a skládanka byla dohotovena. Už nepotřeboval ostatní lahvičky s kousky Remusovy paměti. Už se dál nechtěl rýpat v jejich i jeho minulosti. Věděl dost, ale nebylo mu o nic lehčeji u srdce.

"Možná…" zamumlal a pohlédla unaveně na jednu z lahviček, jakoby tušil, že tam je nejtemnější část příběhu, o kterou nestál. Přesto ho o minutu později chladný křišťál zastudil do prstů a zářivě stříbřité vlákno se připojilo k ostatním a Harry se už poněkolikáté v tomto dni ponořil do víru, který svou barvou značil naději, ale ostatním přinášel pouze utrpení.

***

"Remusi!" ten shluk šesti hlásek, které splynuly z Hermioniných rtů, nikdy nebyl tak zoufalý jako v tuto chvíli. A žádný milující člověk nikdy nemohl zažít větší zoufalství.

"Neměla ji sem chodit…"Remus sotva promluvil a jeho hlas byl zastřen bolestí. Ten pohled byl bolestí sám o sobě. Ze dveří kamenné kobky mohla Hermiona vidět pouze Remusova záda, ale i ta byla pokryta hlubokými rozšklebenými ránami, že na nich nezbyl ani kousek neporaněné kůže. Takto to vypadalo i na zbytku je těla, ale na obličeji neměl Remus ani jediný škrábanec, jakoby někomu záleželo na tom, aby bylo poznat, kdo je to surově připoután řetězy ke stěně.

"Nemluv," napomenula ho Hermiona a jen jemně použila kouzlo, aby svému příteli pomohla z pout. Chtěla mu pomoci, přestože vydat se osamoceně do Temného sídla nebyl nejlepší plán a Hermiona už teď věděla, že toto Remus nikdy nemůže přežít. Když byl v tomhle stavu, nedokázala by se s ním ani přemístit a oba věděli, že zničeného vlkodlaka čeká pomalé umírání.

"Nech mě tady a jdi, Hermiono," zachraplal Remus z posledních sil. "Vypadni odsud," zvýšil trochu hlas, aby na své žádosti přidal důrazu a než mohla Hermiona jakkoli protestovat, přerušil je ledový hlas, jenž mrazil až do morku kostí. Hermioně přejel mráz po zádech.

"To bylo velice pošetilé sem chodit, slečno Grangerová," promluvil chladnokrevně Lucius Malfoy stojící ve dveřích do kobky a ledově se usmíval. "Vlastně ne," ušklíbl se celkem pobaveně, ale Hermionu to děsilo ještě víc, než kdyby po ní metal smrtící kletby. "Toto bylo až hloupé."

"Nezáleží mi na tom, co si myslíte, Malfoy," vyprskla Hermiona, ale třásl se jí hlas strachem i obavami. Aby si dodala odvahy, vstala od Remusova bezvládného těla a svou hůlku namířila na Malfoye staršího.

"To říkáte teď, ale to se brzy změní." Ta povýšenost v jeho postoji i chování ji ničila. Byl chladnokrevnější než kámen a tak sebejistý vlastní výhrou.

"Nemůžete vyhrát," odporovala zhnuseně.

"I kdyby, vy se toho nedožijete," ohrnul opovržlivě rty, přes které mu o setinu vteřiny později splynula kletba smrti. Avada Kedavra nejlepší přítelkyni Harryho Pottera, nejbystřejší studentku Bradavic, mudlovskou šmejdku s kouzelnickým talentem, Hermionu Grangerovou, zastihla naprosto nepřipravenou na smrt.

Její tělo s jemným žuchnutím dopadlo na špinavou podlahu, ale její strachem vytřeštěné oči už nikdy nezahlédly Remusovu mrtvou tvář, jehož nitku života přestřihla Sudička o minutu předtím. Ani jeden se nedožil "šťastného" konce války.

***

Zato já ano, pomyslel si Harry a znovu na něj těžce dolehla samota. Toho konce války proti voldemortovi se dožila jen hrstka kouzelníků a on byl bohudík, anebo spíš bohužel, mezi nimi. Zůstali mu jen poslední dva přátelé a tím byl Charlie Weasley a Seamus Finnigan, oba příliš otřeseni válkou a ztrátou všech blízkých.

Možná se teď mají všichni líp, tady život nestojí ani za zlámaný galeon, prolétlo mu hlavou a v duchu se pousmál nad bizardní představou Rona a Hermiony hrajících někde na obláčku v nebi šachy. A trhněte mi všichni nohou, pomyslel si Harry napůl vztekle a napůl pobaveně a přes hlubokou únavu vyrazil na astronomickou věž, která i přes svou výšku, přežila Voldemortovo ničitelské řádění a díky své pověsti byla od konce války úplně opuštěná.

"Království za klid," řekl si Harry pro sebe v pozorovatelně věže. I jeho smůle celý ten masakr, který rozpoutal jeden "trošku ambicióznější cholerik", přežila i odporná štěnice Rita Holoubková. Utrpení na druhou bylo jediné, co ji vystihovalo.

"Hermiona měla pravdu," došlo Harrymu sotva dosedl na ledový, kamenný parapet vysokého okna. Pohled jeho zářivě zelených očí přitáhly zářivé hvězdy na naprosto bezmračné obloze a narůstající měsíc, jakoby naznačoval nový začátek, jenž čekal kouzelnické obyvatelstvo. Tisíce hvězd různých velikostí dodávaly noční temnotě, s tolika odstíny plné černě, téměř snový pohled. Každá byť sebedrobnější hvězdička pomrkávala jako dítě uchovávající si tajemství. Ty ostrůvky světla prudce kontrastovaly s půlnoční temnotou jako majáky v beznaději a vytvářely tak harmonický celek, lahodící duši.

Harry konečně dostal odpověď na svou otázku.

"Protože někdy tu člověk opravdu není náhodou," usmál se a poprvé v životě se cítil smířený se svým osudem a možná… možná za to mohly právě ty ostrůvky dobra v oceánu zla, které dodaly naději a sílu k životu i Remusu Lupinovi a Hermioně Grangerové…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tracy Tracy | Web | 31. října 2008 v 16:09 | Reagovat

Heh, mám první koment! Co dodat, prostě Julda Cesar a jeho hlášky. Ta jednorázovka byla moc fajn, krásná.

2 Abogarth Abogarth | 31. října 2008 v 21:19 | Reagovat

Děkuju moc :-* .Ne nevadilo mi to, mě se ta povídka naopak moooc líbí ;-). Ale to už sem ti psala ve škole.Jinak tě mám taky moc ráda.A znovu děkuju.

3 tery tery | 1. listopadu 2008 v 0:13 | Reagovat

Jedním slovem nádhera!!!!!

4 Imala Imala | E-mail | Web | 1. listopadu 2008 v 12:38 | Reagovat

úžasné. proudí z toho smutek a radost přímo do duše. děkuji za vše

5 Zuzza Zuzza | Web | 3. listopadu 2008 v 16:40 | Reagovat

super... =o*

6 Claudi Claudi | 30. srpna 2009 v 20:18 | Reagovat

Tohle byla úžasná povídky opravdu moc se mi líbila

7 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 19. září 2012 v 13:52 | Reagovat

Líbilo se mi to, ale bylo to na můj vkus trochu zmatené... A já prostě do Pobertovské doby radši moc nemíchám takovéhle věci o změně osudu a tak... Nechávám to radši tak, jak to má být... Ale stejně je to hezká myšlenka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama