Asi bych ti říci měl...

17. listopadu 2008 v 18:27 | wixie |  *TVORBA WIXIE*
Zdarec, lidi, tak jsem tu s další wixiinou tvorbou. Tentokrát to není drabble (s mými slovy si nějak v poslední době neví rady :-D, teď jsem tě práskla wixie :-D), ale jednorázovka, přesněji songfic na písničku Ještěžě tě, lásko mám od Petra Koláře.
Je to povídka hodně romantická (sorry, wixie :-D), ale hezky napsaná, takže doporučuji přečíst.
Jo a nechte tu nějaký komentík ;-). Za názory se nestřílí.

Tagryjka (a wixie v nepřítomnosti :-D)

Asi bych ti říci měl…
Jako vždy, když se konal ples, procházel Severus Velkou síní a dohlížel na kázeň a pořádek. Nechápal, jakým způsobem ho Brumbál pokaždé donutí přijít. I když teď Albusovi to přemlouvání netrvalo až tak dlouho, vzhledem k tomu, že měl vynikající tajnou zbraň. Tou zbraní byla jeho žena, Hermiona Snapeová.
Pohledem zabloudil k profesorskému stolu. Seděla tam, krásná, usměvavá, přívětivá, přesto však nedostupná. Vedle ní seděl jejich nový kolega, profesor věštění. Domníval se, že se jmenuje Maurice. Sledoval ho, jak neúnavně něco vysvětluje jeho ženě a přitom s ní naprosto bezostyšně flirtuje. Kdyby tak věděl, že je to víc než marné. Hermiona s ním udržovala zdvořilostní konverzaci a přitom sledovala dění na parketu, kde zrovna tancovaly nižší ročníky, pro které to byl poslední tanec tohoto plesu.
Její pohled se střetl s tím jeho. Oříškové oči se propalovaly s těmi onyxovými. Severus zaznamenal, jak se k ní Maurice naklonil blíže a něco jí šeptal do ucha. Hermiona se usmála, ale on věděl, že ten kouzelný úsměv patřil jen jemu.

Asi bych ti říci měl, jak rád se úst tvých dotýkám,
Taky bych ti slíbit chtěl, že spát už nikdy nechci sám.

Nikdy o Hermionině lásce neměl potřebu pochybovat. Nejenže mu to Hermiona dennodenně připomínala, ale mohl to vycítit i z jejího chování k němu. Ke způsobu tolerance jeho bručounství, jak jeho nálady nazývala. Nesčetněkrát mu pomohlo, když ho nějakým způsobem podporovala při opravování prací těch tupců, kterým Brumbál pořád říká studenti. Klapalo jim to ve společném soužití stejně dobře, jako v jejich milostném životě. Způsob, jakým vždy splynulo jeho jméno z jejích rtů, když ji dovedl k vrcholu, ho nikdy nenechal na pochybách. I jemu občas uniklo její jméno v okamžiku vyvrcholení, ale nikdy jí neřekl, že ji má rád.

V žáru noci do tvý kůže píšu jméno svý,
Každej chlap mi tiše závidí,
Ještěže tě, lásko, mám,
S tebou mířím k výšinám,
Ještěže tě, lásko, mám,
Na mou duši přísahám,
Máš chuť stejnou, zůstaň se mnou.

Nikdy od něj neslyšela slova, která ona sama používala, když mu vyjadřovala, jak moc ho miluje. Nikdy. Přitom těch příležitostí bylo tolik! A on? Nejenže jí to neřekl v momentě naplnění jejich manželského svazku, on to neudělal ani v okamžiku, kdy mu řekla, že bude otcem.
Když se však teď vracel ve svých myšlenkách zpátky, říkal si, jestli celou tu dobu nedělal chybu. Nebude ho chtít Hermiona v budoucnu opustit právě kvůli muži, který jí svou lásku bude vyjadřovat nejen svými činy, ale i slovy?
Z jeho úvah ho vytrhly první tóny Straussova Vídeňského valčíku. Byla to právě tato skladba, na kterou spolu poprvé tančili a on při těch tak důvěrně známých tónech najednou pochopil, co musí udělat. Rozešel se obloukem k profesorskému stolu a přišel právě včas, aby zachytil Hermioninu otázku.
"Promiňte Maurici, co jste říkal?"
"Jestli byste si nezat-"
"Smím prosit?" ozvalo se za jejich zády.
"Ty vždycky," věnovala Hermiona Severusovi jemný úsměv a vstala.
"Promiňte, Maurici," otočila se ještě na zmateného kolegu, "Tanec na tuto skladbu vám z osobních důvodů nemohu věnovat."
Bez dalších zbytečných slov došli na parket. Severus uchopil Hermionu a přitáhl si ji k sobě tak blízko, jak jen mu to konvence dovolovala. Přestože nebyli na parketě zdaleka sami, některé páry přestávaly tancovat, aby mohly sledovat jejich tanec. Hermioniny špičky bot byly při každém kroku tak neskutečně blízko těch jeho a přitom dost daleko na to, aby všem přihlížejícím neuniklo, že jí na ně opravdu nešlape. Tančili mlčky, hledíce si do očí vychutnávali si tanec a blízkost toho druhého.

Ty jsi pro mě v poušti déšť,
Jsi vším, co zrovna prožívám,
Lepší přístav nenajdeš, to vím,
A často nepřiznám,
Kombinace slov je kód, od mýho srdce klíč,
Říct si o něj ty se nestydíš.

Když dozněli poslední tóny skladby, Severus se k ní lehce naklonil.
"Hermiono, mohla bys na chvíli?" kývl směrem k otevřeným dveřím na balkon.
Hermiona se na něj tázavě podívala. Neřekla však nic a první vykročila ven ze sálu.
"Co je tak důležitého, že to nepočká do našich komnat, Severusi?"
"Hermiono, domnívám se, že to, co ti chci říct, čekalo až příliš dlouho."
"Nerozumím ti."
"Porozumíš. Jen… Dej mi chvilku na vysvětlení. Dnes jsem si uvědomil, že jsme spolu příliš dlouho-"
"Tak jsi usoudil, že bude dobré změnit partnery?" snažila se Hermiona malinko zlehčit vážnost jeho slov.
"Prosím, nepřerušuj mne. A tohle už víckrát neříkej," zahleděl se jí do očí.
Hermiona tedy kývla a naznačila mu, ať pokračuje.
"Jsme spolu už více než šest let. Čtyři roky jsme manželé, čekáme dítě a mě došlo, že jsem celou tu dlouhou dobu dělal jednu velkou chybu."
Hermiona na něj hleděla s otazníky v očích. Severus vzal její ruce do svých a pokračoval: "Nikdy jsem ti neřekl, co k tobě cítím."
V Hermioniných očích byla jasně patrná úleva.
"Severusi, není nutné, abys mi říkal, co ke mně cítíš. Já to vím. Nepotřebuji od tebe slyšet slova lásky, když mi svou lásku každodenně dokazuješ svými činy."
"Přesto ti chci říct, jak jsem šťastný, že jsi mojí ženou, že se mohu každé ráno probouzet s tebou v náručí."

Ještě že tě, lásko, mám,
S tebou mířím k výšinám,
Ještě že tě, lásko, mám,
Na mou duši přísahám,
Ještě že tě, lásko, mám,
S tebou mířím k výšinám,
Ještě že tě, lásko, mám,
Díky tobě nejsem sám.

Hermioně se údivem rozšířily zorničky. Nikdy by nečekala, že je Severus něco podobného schopen říct.
"Ale- "
"Ššš," přiložil Severus ukazováček na její rty.
"Miluji tě, Hermiono," řekl jen a využil jejího překvapení, aby svá slova potvrdil polibkem, který vše ostatní řekl za něj.

Máš chuť stejnou, zůstaň se mnou.

-------------------------------------------------------

Hezké, že? :-) Já jsem u toho konce měla sice takovou malou ideu, ale tu si nechám pro sebe :-p.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasmína Jasmína | E-mail | Web | 18. listopadu 2008 v 21:30 | Reagovat

jj strašně hezke :))

2 Imala Imala | E-mail | Web | 21. listopadu 2008 v 14:28 | Reagovat

nádherka

3 Maka Maka | 26. listopadu 2008 v 20:36 | Reagovat

Moooc pěkné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama