Veselé Vánoce přejí...

24. prosince 2009 v 16:00 | NarcissaB. |  *Jednorázovky*
Dobré odpoledne lidičky :)
Tak k Vám přicházím celá zabalená do balícího papíru a s krásnou mašlí navrchu, protože jsou Vánoce a já mám jeden vánoční dárek.
Jako obvykle je pro Abogarth, teda alespoň jsem myslela na ní, když jsem to psala.

Varování: typická vánoční slátanina, děkuji za pozornost :)

A poděkování: všem, kteří mi v tomto roce pomáhali a obzvlášť jedné múze (spíš múzákovi), co mi pomohla včera, když se dostavila spisovatelská krize :)

Užijte si to
NarcissaB.



Veselé Vánoce přejí…

Taková krásná noc je jako stvořená pro rande… pomyslel si náhle, když tak stál nedaleko hradeb a pozoroval noční oblohu. Směšné… Hlavou by se mu neměly honit takovéhle myšlenky, ale navzdory tomu nechtěl myslet na nic jiného. Otočil se čelem k hradu, zády k hvězdnému nebi a k ruinám na louce před ním. V celém obrovském hradu svítilo pouze pár oken, jen jediná místnost. Věděl, která to je, měl tam být taky.
Po pár krocích se ocitl před těmi dveřmi, které měl překonat, ale netoužil po tom ani jedinou molekulou svého těla. Za nimi zvučela hudba, hlasy, hovor, smích, veselí. Oslavy byly v plném proudu, každý něco slavil, každý pro to měl důvod. Vánoce, konec války, vlastní přežití anebo narozeniny a svátky, na které během posledních mnoha měsíců nebylo ani pomyšlení.
Se shovívavým výrazem, jenž u něj nebyl zrovna obvyklý, se obrátil na podpatku a lehce a pomalu odkráčel. Zavřel oči a zkoušel na této procházce zapojit ostatní smysly, ale především paměť. Vždyť tady znal snad každý kámen, každou chodbu, každý metr čtvereční…
Dvacet kroků k chodbě ke sklepení. Nahmatat vystouplinu v kamenném kvádru na rohu stěny. Přejet prstem po lince spár ve zdi. Opřít se zády o ledové kameny. Nechat se poškrábat ostrými výčnělky. A pak pokračovat dál… Rutina, známá tradice, známá cesta… Bylo to tak jednoduché, tak, tak… krásné…
Procházel si celý hrad, neustále si vtlačoval do paměti každičký detail. Každý záhyb na rámu obrazu Buclaté dámy dokázal vykreslit s milimetrovou přesností. Mohl by ho dokonce z paměti vyřezat a nikdo by nepoznal rozdíl. Miloval tenhle hrad, to mu nikdo nedokázal upřít.
Došel až do sedmého patra ke dveřím Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se o ně, usmál se, ale neotevřel. Neměl tušení, co by se mu před zraky rozprostřelo tentokrát a navíc už se nechtěl zdržovat, protože už pomalu svítalo a on měl jistý cíl cesty.
Zatímco všichni slavili, smáli se, bavili se, on se zavřel v pracovně. V pracovně, která pro něj znamenala mnoho, mnoho bolesti, štěstí, zklamání, špatných i dobrých zpráv. Přesto to tu měl rád. Nezáviděl ostatním, nezlobil se na ně, nic po nich nechtěl, ale nevěděl, proč se vyhýbá jejich společnosti, a proto skončil tady s jedním obrazem…
"Dobrý večer, Albusi," pozdravil hlasitě, ale nebylo to až tak nutné, protože bělovlasý muž na obraze spánek jen předstíral.
"Dobrý večer, můj chlapče," usmál se zářivě bradavický ředitel, ale o vteřinu později ho proklál podezřívavým pohledem. "Byl jsi ve sklepení, že?"
"Ano, byl… Je na tom něco špatně?" Původně chtěl zapírat, ale starý muž, který se vždy choval jako jeho dědeček, kterého nikdy nepoznal, nenáviděl přetvářku a navíc s něj vždycky dokázal všechno vytáhnout, ať už chtěl nebo ne.
"Tím si právě nejsem jistý, hodně to tam pro tebe znamená, ale připomíná ti to tam až příliš mnoho."
"Zase za vším hledáš nějaký problém. Jen jsem si procházel hrad, to je vše," snažil se z toho vybruslit, ale jako obvykle mu to neprošlo. Že se tomu vůbec divil. Albus Brumbál nebyl jen obyčejný člověk a nyní už to ani nebyl člověk, ale obraz. Hloupý obraz…
"Ale no tak, nezkoušej tohle na mě, znáš tě příliš dlouho. Chybí ti, že?"
"Ovšemže mi chybí!" rozkřičel se. Nenáviděl tyhle otázky, ty soustrastné pohledy, všechny ty lidi, co se na něj dívali a šeptali si, když si mysleli, že neslyší. "Můžeš se konečně přestat motat do mého života, Albusi?"
"Tak proč jsi za mnou přišel?" usmál se shovívavě starý namalovaný muž.
"Už ani nevím," zavrčel vztekle a otočil se k odchodu.
"Nechoď pryč… Nechtěl jsem tě rozzlobit, však já tě chápu."
"Chápeš? Zrovna ty to chápeš?" prskal rozčileně.
"Taky mi chybí, nejsi jediný…" snažil se mu Albus ze svého zlaceného rámu domlouvat. "A já ti můžu pomoct."
"Jak?" vyrazil ze sebe dychtivě, jako malé dítě toužící po vánočním dárku.
"Potřebuješ změnu prostředí." Dostalo se mu zcela jiné odpovědi, než kterou očekával. Doufal, že mu nabídne nějakou útěchu, nějaký lék, zázrak…
"Změnu prostředí? To myslíš vážně?" vytřeštil oči, ale o vteřinu později se začal zase kontrolovat a zatvářil se pohrdavě. "Co jiného bych od tebe také mohl čekat, viď? A co mám dělat? Koupit si kytku? Vymalovat nebelvírskou věž?"
"To by bylo jistě velmi inspirativní, ale ne. Nech mě tě přemístit," navrhoval Albus a usmíval se. Čekal takovou reakci, znal ho dlouho, ale také mu v tuhle chvíli dokázal pomoct. Měl totiž plán, sice ne úplně etický a legální, ale přesto to byl plán.
"Odtud se přece nedá přemístit."
"Nech to na mě," kývl Albus. Přestože byl jenom obraz, ale obraz největšího kouzelníka všech dob a tak si zachoval mnoho magie. Ta v podobě zlatého světla a jisker prozářila místnost. Obklopila černovlasého muže uprostřed místnosti a zahalila ho do závoje ze zlata. A pak byl najednou pryč.
"A je to…" povzdechl si stařičký muž a spokojeně zavřel oči.


"Ahoj, kdopak jsi?" ozvalo se vedle něj dětským hláskem. Otevřel oči a zjistil, že stojí venku v nějakém parku a do vlasů mu padá sníh. Před ním stála holčička asi desetiletá s dlouhými blond vlasy a modrou šálou kolem krku. Zářivě se na něj usmívala, zjevně jí nepřišlo divné, že tam stojí jak solný sloup, úplně sám a zmateně se rozhlíží a ještě k tomu byl jen v tričku a džínách a pomaličku ho začínala rozklepávat zima.
"Tohle je tvoje, viď?" zasmála se zase a on uviděl, že má v rukou černou bundu přesně v jeho velikosti. Nebyla jeho, ale stejně si ji rád vzal, na Štědrý den byla v Anglii vždycky zima.
"Pořád jsi mi neodpověděl, ty se mnou nemluvíš?" upřela na něj krásné modré oči a zatvářila se vyčítavě. "Jak se jmenuješ?"
"Já… no… James…" Nevěděl, proč řekl tohle jméno, ale svoje říct nechtěl, nechtěl hrát Albusovu hru.
"Ahoj, Jamesi, já jsem Alicia. Kde máš rodinu?" Chytla ho za ruku a s dětskou upřímností ho vlekla k lavičce kousek od nich. Připadala mu jako neskutečné dítě, poskakovala, skoro se vznášela, smála se, pro něj byla jako z jiného světa.
"Jsi skutečná?"zeptal se hloupě.
"Proč bych nebyla?" rozchichotala se. "Ale jak poznáš skutečnost od reality? Nemusím být, ale ty to nikdy nepoznáš…" tvářila se tajemně. Dětská tvář, ale v očích měla výraz dospělého člověka.
"Ty patříš k Albusovi?"
"K jakému Albusovi, kdo to je, Jamesi?" ptala se, ale nečekala na odpověď a začala si prozpěvovat nějakou vánoční koledu. "Máš rád Vánoce, Jamesi? Já je miluju, sněží, pořád jen sněží a můžeme zpívat koledy a taky můžeme tancovat kolem stromečku. Taky rád tancuješ?"
"Já nemám rád Vánoce," přiznal se. Probodla ho nechápavým pohledem, a přestože věděl, že dítě tohle nikdy nemůže pochopit, pokusil se to vysvětlit. "Víš, Alicio, ptala ses, jestli mám rodinu. Nemám a nikdy jsem neměl, ale v poslední době jsem začal ztrácet lidi, které jsem měl rád a Vánoce… Vánoce mi je připomínají," povzdechl si.
"A nemůžeš si najít jiné lidi, co bys měl rád? Třeba mě? Budeme kamarádi?" usmála se andílkovsky.
"Můžeme být kamarádi, ale ty minulé kamarády nedokážu nahradit, víš?" Ten bolestný výraz nedokázal zakrýt, a tak jen zaklonil hlavu a pohodlně se opřel. Fascinovaně sledoval, jak je noční obloha stejná tady jako nad Bradavicemi. Byl doma.
"Měl jsi nějakou lásku, Jamesi?"
"Jsi hodně zvědavá…" rozesmál se, ale ona mu začala třást s rukou a poskakovat kolem něj.
"No tak, povídej, povídej, já to chci vědět," výskala a smála se. "Miloval jsi někoho?" Potřásl zmateně hlavou.
"Asi ano…"
"Asi? Tomu nerozumím," zamračila se. Světlé vlasy jí vlály kolem obličeje, vypadala jako dětský anděl. Musela být buď výtvor jeho mysli anebo Albusových kouzel. Jinak to nešlo.
"Takže jsi měl lásku," rozzářila se najednou. "Povídej, jaká byla…"
Nedala se odradit, přemlouvala, provokovala, prosila… až začal vyprávět… Mluvil o všem, na co si vzpomněl. O zálibách, o vzhledu, dokázal přesně popsat ty oči, do kterých se zamiloval, o rukou, které dokázaly dělat s elegantní precizností kouzla, vyprávěl o všech možných šílenostech, které kdy vyváděli, o všech záporech i kladech. O tom, co miloval a o tom, co nenáviděl.
Hlásky, slova, věty, souvětí, hodiny mluvení, seděli tam dlouho. Páry se jim kroutily kolem úst, tváře rudly mrazem, ruce se třásly, ale nemohli jít jinam. Tady to bylo dokonalé, v přeplněném praku s vánoční výzdobou, kde neměli ani klid ani pohodlí.
"Chybí ti…" Nebylo to konstatování, ani otázka, jen shrnutí celé té jeho několikahodinové litanie. Neotevřel se ani vlastním přátelům, těm, kteří mu zbyli, ani Albusovi, ani sám sobě… Ale dokázal všechno říct malé holce, kterou znal pár minut a nevěděl o ní nic než, že se jmenuje Alicia a má ráda Vánoce.
"Ano, chybí a moc." Už podruhé to dneska přiznal, ale věděl, že tohle přiznání mu nic nevrátí.
"Pojď, půjdeme se projít, nebo nám tu přimrznou zadky," rozchichotala se náhle a vklouzla svou maličkou ručkou do jeho. Smála se provinile jako dítě, které řeklo něco, o čem vědělo, že nesmí.
"Kam jdeme?" zeptal se, když se spolu prodírali davy. Lidí bylo všude dost, přestože byl Štědrý večer a oni měli být se svými rodina. "A kde máš svojí rodinu?"
"Půjdeme na náměstí! Ano, na náměstí! Tam se zpívají koledy!" rozzářila se. Neuvědomoval si jak, ale najednou také běžel, nechal se táhnout malým dítětem. Ještě před pár hodinami byl prázdný, jako skořápka se vzpomínkami, potácející se bradavicím hradem, ale teď díky té malé si připadal skutečný, živý. Náhle věděl, že když přežil, tak to nebyla náhoda nebo omyl, ale neskutečné štěstí. Konečně byl šťastný…
"No tak… Zpívej, zpívej!" pobízela ho Alicia, když konečně doběhli na náměstí. Stál tam obrovský stromek, nádherně ozdobený, kolem něj všude stáli lidé, objímali se, líbali se, smáli se, zpívali. Alicia s ním třásla, ale sama už zpívala. Nadšené dítě, půvabná malá holčička s blond vlásky, přitahovala mnoho pohledů, vypadli, že k sobě patří. Tatínek s dcerou… pomyslel si pobaveně.
"Zpívej… Zpívej, Severusi…"
"Co jsi to řekla?" zeptal se potichu a upřel na ní zmatený pohled.
"Severusi…" usmála se a pak se náhle všechno rozmazalo…
Jako ve snách se objevil jinde, vznášel se nad ulicí, Alicia ho držela za ruku, ale teď vypadala v bílých šatech jako anděl. Nepoznával tu ulici, ale všude byla nádherná vánoční výzdoba, usměvaví lidé, štěstí…
"Co tu děláme?" nechápal.
"Hledáme tě," odpověděla, ale slyšel ji nadpozemsky z veliké dálky, přestože od něj byla metr.
"Vždyť já jsem přece tady…"
"Tvé tělo ano, ale co tvá duše?" Její úsměv dítěte byl tak strašně zvláštní. Ve svém životě poznal málo dětí, maximálně studenty z prvních ročníků, ale s žádným nebyl tak blízko.
"Podívej támhle!" zvolala najednou a ukázala drobným prstíkem na konec ulice. Vydali se vzduchem tím směrem, kam ukazoval drobný nehet nalakovaný na růžovo. Přišlo mu divné, že si všímal takových detailů, ale určitě na to měla vliv ta prapodivná zlatá záře kolem něj. Takové zlato už dnes jednou viděl, v Albusově pracovně, muselo to být další z jeho kouzel.
"Takže nejsi skutečná…" poznamenal a ke svému údivu se jemně pousmál. Nevadilo mu to.
"Ale to ty taky ne," rozesmála se. "Vidíš ty tři?" zeptala se a ukázala na trojici mladých lidí, co zrovna vcházela do kavárny. Dva hnědovlasí muži a půvabná černovláska. Podrželi dívce dveře, aby mohla v klidu vejít, ale poté se ti dva začali vesele, přátelsky prát o to, který z nich vejde první.
Zíral na to jako u vytržení, připomínalo mu to až moc.
"Pojďme se na ně podívat, Severusi," navrhla mu. Jako v mrákotách přikývl a nechal se protáhnout skrz zeď. Jsem duch? Ptal se sám sebe.
Ti tři se usadili u jednoho stolečku u okna. Stále se smáli, pošťuchovali, jako praví přátelé. U drobné servírky si objednali minerálky a horkou čokoládu, o kterou o chvíli později rozehřívali zmrzlé ruce. Taková úplně normální oslava Vánoc mezi přáteli. S láskou…
"Proč mi je ukazuješ?" ptal se a jeho hlas zněl nějak divně.
"Poznal jsi je?" odpověděla otázkou.
"Ano," vydechl poraženecky.
"Tak je to správně. Vidíš je. Slyšíš je. Cítíš jejich city. Když budeš chtít, tak se jich můžeš dotknout. Oni jsou skuteční. Oni cítí. Oni žijí. A ty musíš také žít. Musím tě to naučit," vysvětlovala mu, jako by byl dítě on a ne ona.
"Ale já žiju," namítl rozčileně. Albus si s ním takhle hrál a najednou nic nedávalo smysl.
"Určitě, připadáš si teď skutečný?" zpovídala ho. Modré oči ho doslova propichovaly, bylo to děsivé, skoro se jí bál. Alicia byla tak neskutečná.
"Ano! Jsem skutečný! Žiju! Nepotřebuji ukazovat to, co nemám! Já to vím! Já jsem ŽIVÝ!" Zatímco mluvil, tak vylétl z kavárny zpět na ulici a najednou… Už se nevznášel, ale stál, na tváře a do vlasů mu padal sníh, všechno ho záblo a on se cítil tak, jak před chvílí říkal. Skutečný…
Alicia se vznášela nad ním a on pochopil, že ona je skutečný vánoční anděl. Andělsky krásná. Andělsky mu pomohla.
"Děkuju…" zašeptal. Odpovědí mu byl hřejivý úsměv, pak mávla třpytivými křídly a začala se mu vzdalovat.
"Nemáš zač, Harry Jamesi Pottere…" zamrkala pobaveně. "A netruchli pro Severuse..."






Veselé Vánoce přejí Tagryjka, Harry a Severus :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sea Sea | 25. prosince 2009 v 10:08 | Reagovat

to se ti povedlo! pěkná povídka

2 Abogarth Abogarth | 31. prosince 2009 v 0:23 | Reagovat

Jůůů děkuju moc :-*
Tam na začátku, jak procházel hrad sem měla slzy v očích. Nevím, jestli je to tim, že si to tak krásně napsala, nebo mým momentálním rozpoložením, ale je to prostě úžasný. Já jsem se celou tu dobu, co jsem to četla modlila, aby šlo o Severuse...:) juhůů... to si mi udělala radost...ještě mi někdy musíš napsat nějakej pořádnej slash ;-)

3 Narcissa Narcissa | Web | 1. ledna 2010 v 16:46 | Reagovat

Velice hezká povídka

4 Verrone Verrone | Web | 17. ledna 2010 v 20:55 | Reagovat

Ahojky. Tvůj blog se mi velmi líbí. Nechceš spřátelit?

5 Bella a Karol Bella a Karol | E-mail | Web | 3. března 2010 v 17:02 | Reagovat

pls jukni na blog povídek
povidky-karol-bella.blog.cz

6 Tina Tina | E-mail | 17. dubna 2010 v 18:56 | Reagovat

přečetla jsem si všechny tvoje povídky a už se těším až  budeš přidávat pokračování :-) :-)

7 Tina Tina | E-mail | 27. listopadu 2010 v 20:39 | Reagovat

máš v plánu ještě něco přidávat? :-))

8 Shadow Shadow | 28. dubna 2011 v 14:49 | Reagovat

tak nic je to v háji..........

9 Tina Tina | 20. srpna 2011 v 21:22 | Reagovat

:'-(

10 Altheda Altheda | Web | 12. února 2012 v 11:29 | Reagovat

Ahoj, kto si chce prečítať ďalšie HP príbehy, navštívte môj blog:)

11 Dan Dan | E-mail | Web | 4. července 2012 v 14:33 | Reagovat

zaujímavá poviedka ;) a tvoj blog je tiež dobrý :) nechcela by si sa pozrieť na môj blog ? :) prečítať si to, čo som zatiaľ vytvoril a okomentovať ak by si chcela :) potrebujem komentáre ľudí čo majú s písaním viac skúseností ;) píšem moju prvú poviedku :) vopred ďakujem :) s pozdravom Dan ;)

12 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 19. září 2012 v 14:02 | Reagovat

Echm... Jsem zmatená! Nevím kdo to byl a kde byl... Byl to James, Severu nebo Harry? Fakt nevím! Asi jsem úplně blbá no...

13 BenyO BenyO | E-mail | 17. ledna 2017 v 8:44 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama